Ester Dobiášová

Na úvod k ročence za rok 2019 sdílím moji nejoblíbenější fotku z cest. Rezonuje se skladbou Vlaštovky od kapely Traband, která mě provázela během putování a plně odpovídala mému rozpoložení. Má nádherný text.

A chceme mít jisto, že někde místo, že někde je hnízdo,
odkud jsme přišli a kam zas potom půjdeme spát,
že někde je domov, že někde je hnízdo, útulno čisto,
že někde je někdo, kdo čeká na nás, na návrat

Hřbitovy se mě drží jako úponky břečťanů, něco mě na nich oslovuje i utišuje. Nejsem si jistá, co. Konečno, zmar, život přírody vyživovaný mrtvými těly,… netuším. A tak je prozkoumávám, dělám si tyto fotografické poznámky a až na to přijdu, řeknu vám to. Fotky z Olšanského hřbitova znáte.

Fotky z azylové Farmy Naděje v Dobrovítově mě stále baví. Ta zvířata mají duši a osobnost. Dávají ji poznat v sebevědomé chůzi, když k vám kráčí, v úsměvu nad vousy, to ovládají dokonale kozy, v prostoru, který si udržují pro sebe a do kterého vás vpouští. Vydejte se za příběhy kohouta Hermanna, prasnice Růženky nebo kravky Grace a dalších obyvatel farmy (v odkaze).

Křik, řehot, výskot, brek. Stejně tak si užívám focení dětí v lesní školce. Protože nemůžu, prozatím, publikovat žádné tváře, zde máte pár detailů, které mám ráda. Pokud byste chtěli alespoň na kousek nahlédnout, jak vypadají fotky, na kterých jsou i děti, najdete je na Facebooku na stránce Lesní školka Lesinka. U alb, která jsem fotila, bývá mé jméno.

Poprvé mě oslovili i rodiče. Bruníkovi ze školky. S nejmenším Maxíkem tvoří skvělou čtyřku. Rodinné focení mě nadchlo a ráda bych promyslela, jak se mu do budoucna věnovat aktivněji. Konečně také můžu ukázat i fotky lidí. Rozkliknutím fotky zvětšíte.

Jako každý rok mě to táhlo na cesty. S přáteli, jedním, více, sama. Pod širák, po kopcích i po holinách, na Šumavu, k moři i po moři, mezi stromy, balvany, s výhledy i hloubkami. Nebe je všude, stačí se podívat nahoru. Fotky z putování po Pomořském vojvodství znáte. Po Pobaltí ne. Rozkliknutím fotky zvětšíte.

Dále dva nezařaditelné snímky podivné reality.

Rozloučení s letošním rokem zpod Nízkých Tater, kde se dá chodit po zamrzlém poli, sledovat stopy zvířat, bořit se do sněhu a prolamovat ledy.

A na závěr bez komentáře.

Ale budu ráda, když vy mi zanecháte komentář.