Ester Dobiášová

To se na to podívejme, ona už vůbec nečte. Studovala literaturu a to ji odnaučilo číst. To tak. Čtu. Akorát nepíšu o tom, že čtu. K neuvěření, že uběhl více jak rok, kdy jsem o nějaké knize napsala, pokud nepočítám ekokritický rozbor Zelených bájí a Totemu vlka. Přitom právě v posledním roce jsem četla ustavičně. Musí přeci existovat kniha, kterou bych vám ráda doporučila. Taky, že ano.

Knihy pro přehlednost rozděluji nadpisem.

Válka a život v ní i po ní

Kdo je to, sakra, Kafka? od Lizzie Doronové je příběh o snaze navázat přátelství mezi palestinským Arabem islámského vyznání a izraelskou Židovkou se silnými předsudky na obou stranách. Ona píše knihu, avšak z jeho pohledu, on točí film o sobě. Oba se účastní mírových jednání, přesto k sobě na pozadí palestinsko-izraelského konfliktu těžko nachází cestu. Neočekávejte žádnou romantiku ani silné zvraty, kniha realisticky přibližuje život na obou stranách věčných uzávěrek a snaží se konflikt načrtnout v jeho komplexnosti, nevykresluje ho černobíle.

Katherine Marshová mě zavedla do suterénu bruselského domu, ve kterém se schovává před zimou syrský chlapec. Ve válce ztratil celou rodinu. Román pro mladistvé Kluk odnikud je o odvaze, laskavosti a pomoci těm, kteří to opravdu potřebují, i navzdory zákonům. Třináctiletý Max se inspiruje příběhem Alberta Jonnarta, který žil kdysi v jeho domě, a rozhodne se Ahmedovi pomoct. Jonnart během druhé světové války ukrýval a zachránil židovského chlapce před gestapem i obyvateli svého města. Tato paralela Maxovi dodává kuráž a motivaci se o nového přítele postarat. Ani tento příběh není černobílý, přestože i vzhledem k cílovému čtenáři končí dobře.

Uprchlické téma zpracovává i Khaled Hosseini v něžně ilustrované Mořské modlitbě. „Otec pozoruje svého spícího syna a přemýšlí o nebezpečné cestě přes moře, která je čeká. Je to také živý portrét jejich života v Homsu v Sýrii před válkou a rychlé přeměny města z domova na smrtící válečnou zónu.

Vřele doporučuji i autobiografický dvoudílný komiks Persepolis íránské spisovatelky Marjane Satrapi. Na Databazeknih čteme: „Marjane Satrapiová v něm popisuje svůj exotický život: popisuje dětství a dospívání v Íránu za dob islámské revoluce a za války s Irákem. A protože je to příběh paličaté, silné osobnosti, která si vždycky vede svoje, ale která žije v tuhém ideologickém režimu nesnášejícím odlišný názor, je to samozřejmě i příběh o rebelantství a o svobodě.“

O těžkém údělu zvířat i lidí

„Let’s face reality,“ heslo, které jsem si napsala na zeď před pracovní stůl, pochází z knihy pro mládež Uzly a pomeranče od české autorky Ivy Procházkové. Syrový, místy tíživý příběh o dospívání, touze po svobodě, uznání, s etickým podtextem. Zároveň se jedná o jedinou knížku, ve které jsem se setkala s popisem jatek, a co může toto vědění páchat v duši citlivého člověka:

„Když umře kůň, když ho někdo zabije – plánovitě, vypočítavě, zle, bez soucitu – je to samo o sobě tak příšerné, tak zrůdné, že se o tom dá jedině mlčet. Dá se zamknout do pokoje, schovat pod peřinu a brečet tak dlouho, dokud v člověku vůbec nějaké slzy jsou. Nedá se utéct a už se nikdy nevrátit.“ (str. 214) „Věděl, že už se nevrátí ani sám k sobě, protože ve své bývalé podobě přestal existovat. Byl teď někdo jiný. Jako by ho zhlédnutí videa a fakta, která se dozvěděl, infikovaly. Jako by snědl něco zkaženého, co ze sebe už nikdy nedostane, co v něm bude rozkládat a pomalu otráví každou buňku jeho těla i duše.“ (strana 202)

A ještě jeden citát ze strany 210:

„Jenom my lidi nejsme nikdy spokojení,“ uvažoval Darek. „Pořád chceme něco, co nemáme. Napadlo ho, že nespokojenost je možná nejtypičtější lidská vlastnost. Jenže jsme si ji přejmenovali na ctižádost a považujeme ji za chvályhodnou.“

Citace z: PROCHÁZKOVÁ, Iva. Uzly a pomeranče. Ilustroval Jiří FRANTA. V Praze: Albatros, 2011. ISBN 978-80-00-02820-0.

Objevnou knihou pro mě byla Zvířata v překladu od Temple Grandinové, ochránkyně zvířat, vědkyně a spisovatelky s poruchou autistického spektra (doporučuji i film o jejím životě). I díky autismu, ale i dlouholetým zkušenostem a výzkumu dokáže na svět zvířat nahlížet blíže jejich úhlu pohledu, jak si jen umíme představit. V jednotlivých kapitolách popisuje, jak zvířata vnímají svět, jak uvažují, co o nich vlastně víme i nevíme. Nabádá pochybovat v zájmu zvířat o jejich dovednostech, schopnosti prožívat emoce, cítit bolest a podobně, což je mi velmi blízké. Na straně 228 čteme:

„Je na čase, abychom začali o zvířatech uvažovat jako o bytostech schopných a komunikativních a abychom si proti nim přestali vytvářet předsudky. Vědci, kteří se zabývají výzkumem zvířat, berou spoustu věcí jako samozřejmost: ,zvířata nevládnou jazykem‘, ,zvířata si sama sebe hlouběji neuvědomují‘ – na podobná všeobecná tvrzení narážíte ve vědecké literatuře všude, jsou tam rozesetá. Co zvířata nedokážou, ve skutečnosti nevíme o nic lépe, než co dokážou. (…) Pokud nás zvířata zajímají, je třeba, abychom je studovali v jejich zájmu a v maximální možné míře se snažili pochopit jejich odlišnost. Co dělají? Jak se cítí? Co si myslí? Co říkají? Kdo jsou? A navíc: Co musíme udělat, abychom s nimi zacházeli spravedlivě, odpovědně a laskavě? To jsou ty pravé otázky.“

Fotografie

Z fotografických sérií mě nadchla Canada (1968-1973) Viktora Koláře, která předchází sérii Ostrava. Objevem je pro mě i klasický dokument Martina Wágnera Sibiř. Doporučuji i rozhovor v Respektu.

O cestách

Kdo je rád na cestách, mohly by ho potěšit následující knihy:

Putování Hermanna Hesseho, o kterém se můžete na Databazeknih dočíst: „Soubor dvaceti tří krátkých textů z let 1917–1918, úvah a básní, které již zachycují Hessův odklon od reality k meditaci. Vyznává se v nich z lásky k přírodě a svobodnému tuláctví.“ Ostrovy, moře, lodě a putování ve svých povídkách opisuje autorka Mumínků Tove Janssonové v knize Cestovat nalehko.

Nejspíš vám neunikly rozhovory Aleše Palána s lidmi, kteří se rozhodli dobrovolně žít v divokých koutech Šumavy. O knize Raději zešílet v divočině doplněné o fotografie Jana Šibíka na Databazeknih čteme: „Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal.“

Mimo jiné mě zaujal tento opis ročního koloběhu, který zažívá Dáša Macháčková:

„Léto je vždycky hektické, člověk se chce někam podívat, užít si vodu a návštěvy. Jaro mě tady připoutá, potřebuju dělat na zahradě, je třeba všechno trošku opečovat. Ven mě pustí teprve červen. Ten měsíc mám moc ráda, většinou už bývá teplo a Šumava ještě není zaplněná turistama. A zima? To je odpočinek. Člověk by měl zalézt do peří a užívat klid. Miluju předjaří. Kolem stromů taje sníh, je vidět, jak ten strom pracuje, jeho organismu se probouzí. I já mám chuť pracovat, pustit se do toho.“ (strana 316)

Citace z: PALÁN, Aleš. Raději zešílet v divočině: setkání s šumavskými samotáři. Praha: Prostor, 2018. ISBN 978-80-7260-378-7.

Mimochodem vyšla i druhá sbírka rozhovorů s dalšími solitéry z celé ČR Jako v nebi, jenže jinak.

O smrti

Před dvěma lety se mnoho mých známých setkalo se smrtí, často nepochopitelnou a náhlou. Ke mně přišla poprvé loni a vzala si Máriova starkého a moji babičku. Už dřívě mě oslovila iniciativa přírodního pohřebnictví Ke kořenům, ale tím, jak se mnou ostatní sdíleli svoji zkušenost se smrtí, jsem o ní začala poprvé přemýšlet do hloubky. Nebyla pro mě nijak překvapivé, když jsem se s ní setkala, a mnohem snáze o ní dokážu mluvit a troufám si tvrdit, že jsem díky ní zase o kus empatičtější. Sepsala jsem i dopis, co dělat s mým tělem a pozůstalostí, kdybych umřela.

Z knih, které mě oslovily, bych doporučila Moje milá smrti od Veroniky Hurdové, které zemřel manžel v období, kdy spolu čekali třetí dítě. Po čase jí začala být vděčná a z manželovy smrti si vzala jen to nejlepší. O smrti i všem, co ji provází, píše velmi otevřeně. Pravda, že kniha je místy roztahaná a některé části se hodí spíš pro formát blogu než knihy, ale dá se to snést.

Ráda bych sdílela citaci z předmluvy Blanky Dobešové, iniciátorky Ke kořenům:

„Věřím, že smrt je jeden z nejsilnějších impulzů našeho probouzení do opravdovosti. Když vůči ní zůstaneme otevření, nastává proces tříbení. Vyšle nás na cestu k sobě samým, takže začneme odkládat všechno, co nejsme – všechno, co nás zbytečně zraňovalo a tížilo. Když přijmeme smrt a najdeme jí ve svém životě smysluplné místo, tak jej oživí, obohatí, zintenzivní, rozšíří, prohloubí. Spojí nás s tím nejcennějším, co v sobě máme.“ (strana 5)

Autorka popisuje, čím ji smrt obohatila:

„Honit se ,za něčím‘ najednou přestává dávat smysl. Život nebude lepší díky počtu zážitků, které stihneme. Kvalita života se ale jistojistě zlepší, když si budeme umět užívat všechno, co nás potká.“ (s. 146)

„Stále jsem žila v nejistotě, zda kráčím správně a jestli jsem se náhodou neměla na posledním rozcestníku vydat raději tou druhou cestou. (…) Smrt tenhle můj pohled radikálně změnila. Když bych použila tu svou analogii se životem jakožto krajinou, tak pro mě ,ideální pěšina‘ přestala existovat. Nekráčím už odněkud někam. Nenaplňuju žádný cíl. Můj jediný úkol na tomhle světě je stát se sama sebou. Mapa je uvnitř mého srdce. Každá slepá ulička je naprosto v pořádku. Přibližuje mě k tomu, kým doopravdy jsem. Bez těch slepých uliček bych to nemohla nikdy být já. Nemůžu zabloudit, nemůžu udělat chybu.“ (strana 177)

„Často totiž vnímáme smrt jako něco nehezkého, temného. Ale co když je to naopak? Co když právě smrt má neuvěřitelnou schopnost vše prosvítit a projasnit. Co když smrt je světlo, které když uvítáme ve své mysli, tak nám dokáže osvětlit cestu k naplnění našeho života, cestu k nám samotným.“ (strana 180)

Citace z: HURDOVÁ, Veronika. Moje milá smrti. Praha: Veronika Hurdová, [2017]. ISBN 978-80-270-2318-9.

Tíživou, i když svým způsobem krásnou pointu má kniha pro děti Anton a Jonatán od autora filosofického Sofiina světa Josteina Gaardera.

Verše

Básnické sbírky jsem četla pouze kvůli státnicím. Pro čtení poezie mi schází schopnost uvést se do stavu, který si představuji jako stav meditace, stav plného soustředění a také trpělivosti. Proč bych poezii chtěla věnovat pozornost, v čem pro mě tkví její hodnota, popsal Ranier Maria Rilke takhle: „Verše nejsou, jak myslí lidé, pocity (ty máme dost brzy) – jsou to zkušenosti. Pro jeden verš musíme vidět mnoho cizích měst, lidí a věcí, musíme znát zvířata, musíme cítit, jak létají ptáci, a znát pohyb, s nímž se zrána otvírají malé květiny.“ (Rilke, R. M.: Zápisky Malta Lauridse Brigga. Praha 1933, 22-23.)

Zatím nejintenzivnější pro mě bývají verše z druhé světové války, ať už je to Čapkova sbírka Oheň a Touha z koncentračního tábora nebo Habřinův Vězeň za dráty. Nově jsem se dostala k neméně silné a tíživé Pynachidě (1945) Vladimíra Holana (jedna z jeho srozumitelnějších sbírek). Oslovila mě i sbírka Znamení moci Jana Zahradníčka, která vykresluje komunistický režim.

Ráda bych se vrátila ke Karlu Šiktancovi, od kterého jsem četla pouze sbírku Ubírati se. Autor krásně pracuje s českým jazykem a rytmem. Líbily se mi i verše Františka Hrubína nebo Miroslava Holuba.

Další z knih, na které bych nechtěla zapomenout

V průběhu roku mě oslovila Karin Tidbecková se svojí sbírkou podivných fantasy povídek Sobí hora. Zaujala mě i alegorická kniha o lásce Kejklíři léta od Ondřeje Netíka a znovu jsem si pročetla a nahlas se smála u prvních dvou dílů fantasy příběhů o geniálním Artemisi Fowlovi od Eoina Colfera.

Přečíst si můžete také mé recenze pro Vašeliteratura. Překvapivě mě příliš neoslovila Cikáda mého oblíbeného australského ilustrátora a spisovatele Shauna Tana. Avšak letos vydal i prapodivné, ale krásné Příběhy z vnitřního města, opět neotřelé a plné fantazie. K mání je i recenze na mírně environmentálně laděnou prvotinu Mariany Tutschové Levou zadní. Ráda si pročítám naučné knihy (nejen) o zvířatech pro děti od Pavly Hanáčkové (spisovatelka) a Linh Dao (ilustrátorka). Konkrétně se mi dostaly do ruky Mýty a předsudky o zvířatech.

PS: také vás nepřestává udivovat, kolik padne stromů na knihy Petra Wohllebena? Je to král všech grafomanů!

PPS: Také v knihkupectvích zíráte, kolik nádherných naučných knih pro děti vychází, ale jak stále dokola kopírují jeden a tentýž nápad? Myslím tím velkoformátové a opravdu krásně ilustrované knihy o zvířatech, světě pod zemí i nad zemí, o životě v moři i na souši atd.

PPPS: Objevila jsem v Brně Čtenářský klub, který unikal mé pozornosti, přestože funguje už léta. V listopadu jsme rozebírali knihu Jako zabít ptáčka od jižanské spisovatelky Harper Lee (předobrazem Dilla byl autorčin kamarád z dětství Truman Capote), v lednu se podíváme na knihu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých od ukrajinské autorky Olgy Tokarczukové, od které čtu právě teď cestovatelskou sbírku Běguni.