Ester Dobiášová

Položím vám zapeklitou otázku: může mít naše individuální jednání vliv na dění okolo nás, anebo jednotlivec nic neovlivní? Pokud se vám zdá otázka příliš obecná, můžeme ji zúžit na environmentální problémy. O těch tu bude řeč.

Na semináři ekopsychologie jsem se ke své úlevě seznámila s řadou obranných mechanismů, díky kterým máme pocit, že se chováme zcela rozumně, i když tomu tak není. Chrání nás před nepohodlím, omezováním se a neklidem. Já je používám často jako výmluvu, stejně tak mé okolí, i když po semináři se mi snad daří čelit některým problémům a výzvám čelem.

Jedním z obranných mechanismů je racionalizace, což je podle freudovské psychologie atraktivní, avšak nepravdivé zdůvodnění našeho chování a jednání (viz Koger a Winter v knize Psychologie environmentálních problémů, Portál, 2009). Právě racionalizace stojí za oblíbeným tvrzením „já stejně nic nezměním“ nebo v konkrétním případě: „To letadlo poletí i beze mě“.

Nejsem psycholog, sociolog ani jiný vědec, který by měl vzdělání danou problematiku rozebírat do hloubky, nejsem ani filozof. Avšak bezpochyby jsem jednotlivec. Jsem přesvědčená, že rozhodnutí a jednání mě jako jednotlivce je přinejmenším důležité a mělo by být v souladu s mým svědomím a hodnotami. Pokud dělám něco, co je v rozporu, panuje ve mně nesoulad a je mnohem příjemnější, i když dost nepohodlné, od dané činnosti upustit. Naposledy to bylo jedení tropického ovoce. Ne ke všemu jsem našla vhodnou alternativu, a tak budu muset vnitřní konflikt ještě chvíli snášet.

V čem jako ekologicky smýšlející jednotlivec podle svého svědomí boduji a co bych mohla ještě změnit?

Držím se při zemi

Ještě jsem nikdy neletěla letadlem, a pokud bych měla, potřebovala bych k tomu pádný důvod. Emise z motorů letadel totiž značně přispívají ke globálním změnám klimatu. Největší dopad mají transatlantické lety (až 60 tisíc litrů paliva), good bye, Canado! Respekt píše: „Do první desítky největší znečišťovatelů vzduchu v Evropě se poprvé dostala i nízkonákladová letecká společnost Ryanair. (…) Poprvé se tak do žebříčku dostala společnost, která neprovozuje tepelnou elektrárnu spalující lignit (nejmladší druh hnědého uhlí).“ Nelétat znamená pilovat um diplomacie v přesvědčování kamarádů, že i po zemi se dostaneme na zajímavá místa – v tom lepším případě. Většinou oni letí beze mě a já přemýšlím, jestli nepromarňuji příležitost poznávat svět bez prostorových i časových překážek.

Cestovat nemusíme letadlem, © Ester Dobiášová

Cestuji po zemi – autobusem, vlakem, příležitostně spolujízdou. Nejraději pěšky. Naposledy jsem byla za hranicemi v Polsku (autobus), loni v Rumunsku (spolujízda), předloni na Slovinsku a v Rakousku (spolujízda), v Budapešti (spolujízda) a před čtyřmi roky měsíc ve Švédsku (autobus, vlak, chůze). Těší mě, když někdo v okolí urazil velký kus cesty také bez křídel: například Martin Hyťha z NESEHNUTÍ jezdí na Ukrajinu vlakem, vlakem se přepravila i Gerta Thunberg do Davosu a jako dobrodružství pojala Eva Jašková cestu po zemi za studii v Japonsku. To jsou panečku zážitky.

S letadlem jsou bezprostředně spjaté i suroviny, které k nám putují zdaleka. Tropické ovoce, červená čočka, bulgur, ale i mimosezónní zelenina, jako jsou v zimě rajčata (naštěstí bez chuti, takže je nekupuji) a červená paprika, se kterou ráda vařím. Zde mám velký prostor pro další pilování svých spotřebitelských návyků – nejlépe jíst sezónně a lokálně.* Zahrádku, babičku i zavařovací sklenice mám.

*zde mě napadá pěkná a inspirativní kniha eko Pohádek k nakousnutí pro děti i s recepty, ke stažení zdarma

Nejím čuníky, krávy, telátka, jehňátka, slepice, kuřátka, ryby ani jiná zvířata…

…už deset a půl let. A z máločeho mám tak dobrý pocit. Nenapadá mě přímější vliv na život druhého tvora než to, že ho přestanu žvýkat, okusovat a splachovat do záchodu. Moje důvody k vegetariánství jsou etické – nelíbí se mi podmínky, v jakých žijí a trpí zvířata ve velkochovech, i když dnes bych nesnědla ani zvíře z eticky přijatelného chovu. Vegetariánství, ale především veganství má i výrazné proenvironmentální dopady.

Veganství je další, neméně důležitý krok. Život dojné krávy je snad ještě horší, protože žije delší za špatných podmínek, stejně tak život slepičí není žádná selanka. Mléku se vyhýbám delší dobu, i když co si budeme povídat, čokoláda je neřest. Ve vaření ho nahrazuji pohankovým Zajícem v prášku, ale jím docela často máslo na pečivu. Stejně tak odmítám kupovat vajíčka z klecového a halového chovu, avšak jednou měsíčně si je dopřávám z farmy (v Brně nakupuji v Čočkově biojarmarku nebo v Koloniálu). I bez nich bych se obešla. Opět z etických důvodů. Na návštěvě kromě masa jídlo neodmítám.

Nekupuji a nevyhazuji, co nemusím

Až na knižní obžerství se cítím být minimalistou, minimálně materiálním. Vlastním jen to, co skutečně používám, oblečení se mi vejde do dvou komínků a pár kusů mám na věšáku. Čtyři páry bot a pletené papuče od babičky. Při třetím stěhování už jsem oželela i památeční předměty, zůstala mi jedna krabice s cennostmi, z nichž nejcennější jsou mé deníky a starý kufřík s tištěnými fotkami. Co už nepotřebuji, dávám nejčastěji do obchůdku ekologického institutu Veronica.

Nové věci téměř vůbec nekupuji, i když sehnat boty z druhé ruky se mi podaří výjimečně. Opět výhoda života ve městě, je tu spousta sekond-handů a blešáků. Knihy sháním po bazarech nebo v knihovně. Píšu na již popsané nebo potištěné papíry z druhé strany. Vše, co bych ráda měla, ale nechci si to kupovat, se časem někde objeví, anebo na to zapomenu, to většinou.

Zbrusu nové si kupuji kartáčky na zuby (z bambusu) a toaletní papír. Taky drogerii – šampon Alverde, bezobalové tuhé mýdlo, pastu, eko prací prášek v papírové krabici, řasenku a tužku na oči, eko čistící prostředky (koncentráty, ale ráda bych přešla na klasiku – soda a ocet). Používám látkové kapesníky, takže má spotřeba papírových je téměř nulová. Používám látkové vložky, pratelné žlučovým mýdlem, docela pohodlné a vydrží. Druhým se snažím jako dárek kupovat praktické věci, případně službu, případně dárek vyrobím.

Bylinky na sušení, © Ester Dobiášová

Třídím odpad, i když nejlepší je odpad nevytvářet, v tom mám mezery. Minimálně piji jen vodu z kohoutku. A neplýtvám jídlem, jednoduše si kupuji to, co chci v nejbližších dnech sníst, s čím chci vařit. Zamražuji, zavařuji, suším.

Uctívám pitnou vodu

Budova, kam chodím do práce, je báječná – má systém na využití dešťové vody, se kterou se dá splachovat. Dešťovku chytám i na zahradě a splachuji jí záchod, i když jí je zatraceně málo. I pro kytky je dešťovka nejlepší. Při sprchování se dá chytat voda do kýble, to moc nedělám. Bohužel často peru prádlo, i když jen na 40 °C, a nemáme myčku, takže myjeme nádobí pod tekoucí vodou. V budoucím tiny housu už budeme mít suchý záchod s pilinami.

Dva v jednom, © Ester Dobiášová

V čem se propadám jako sluneční paprsek sněhem

Pokud bych se inspirovala EKOvýzvou, propadám v nakupování a jedení lokálních potravin. Nakupuji v supermarketu a spousta, byť bezobalových, surovin ze zdravé výživy také není původem z ČR. V létě chodím na Zelný trh, ale ne pravidelně. Něco vypěstujeme na záhonu a něco mám od babičky, něco zavařím a usuším, ale ne moc. Přitom tu máme Komunitou Podporované Zemědělství (KPZ).

S odpady jsem taky na štíru. Máma mi sice ušila pytlíčky ze závěsů, ale mikrotenové sáčky (především od pečiva) se i tak hromadí na další použití. Sladkosti také nejsou bez obalu, především brambůrky, to je plastu. Zbytečným obalům se snažím vyhýbat.

Jak čelit suchu – nepodporovat klimatickou změnu, © Ester Dobiášová

Nejspíš spotřebuji hodně energie. Netuším kolik. Bydlím v pronájmu, topíme a vaříme na elektřině a nevím, jaký je její zdroj. Myslím, že mám pramalý vliv na své okolí. Viz další bod. Ne, že bych chtěla všechny obracet na svoji víru jako misionář. Neovládám fakta, jednoduše si nastuduji, co je ekologické, a pak to bezstarostně zapomenu a pouze změním svůj návyk. Ale největší, ze všeho nejnepochopitelnější a nejkrutější je, že nosím i kožené boty. Turistické. Mám představu, že jsou pevnější, déle vydrží, jedny jsou navíc vyráběné v ČR, takže nemají negativní sociální dopad. Znáte kvalitní, ale nekožené boty?

A co dál?

Vím, že zaměřovat se pouze na sebe jako spotřebitele, není cesta z krize ven. Pouze mi to dělá radost, očišťuji svůj štít a mám o čem psát blog. Je to první krok. Druhý krok je mluvit o možnostech šetrnějšího spotřebitelství se svým okolím, občansky se angažovat, stát se dobrovolníkem například v organizaci, která se zasazuje o ochranu přírody a životního prostředí, být efektivní altruista a tak dále.

Foceno na šumavském rašeliništi, © Ester Dobiášová

Pro občanskou angažovanost mi chybí průbojnost, a tak spíše z povzdálí pomáhám v rámci různých kampaní (teď Zachraňme lesy a Hlava na hlavě) tím, co mě baví a co mi jde. Přispívám finančně na aktivity, které mi dávají smysl (např. Save Elephants, Farma Naděje). Jako dobrovolník mám nejraději aktivní fyzickou práci, ideální jsou pro mě Týdny pro divočinu Hnutí DUHA, kde trávím čas smysluplnou prací pro přírodu a se zajímavými lidmi.

Jan Krajhanzl, který vyučuje ekopsychologii na FSS MU, nás nabádal, abychom se zaměřovali na to, co je opravdu podstatné. Bazírovat na tom, že vaříme brambory bez pokličky a uniká tím energie, nemá smysl, pokud zároveň jezdíme každý den do práce autem. Ani se tím nemusíme trápit. Petr Horký v článku „I vy můžete zachránit planetu“ v časopisu Respekt přikládá graf způsobů, jak zmenšit svůj podíl na změně klimatu od nejdůležitějších po nejméně důležité (doporučuji pročíst článek, graf je zjednodušující):

Podle toho bych se pro začátek orientovala, i když environmentální otázky se netýkají jen klimatické změny, ale třeba i degradování půdy intenzivním hospodařením nebo znečišťování vzduchu. Pro orientaci a inspiraci doporučuji skvělý časopis Sedmá generace.

–

Dnes začíná letošní EKOvýzva z Greenpeace. Vybrala jsem si minimalizování odpadů. Co vy?

Bez obalu © Ester Dobiášová