Popadla mě touha chvíli pobýt s mořem. Z Brna je k moři na všechny strany daleko. Odmítat poletovat letadlem po světě jako poletucha má své nevýhody: v únoru se těžko shání pozemní spoje. O moře v zimě není poptávka, zdá se. Když moře volá půlrok i déle, je těžké mu dát košem, navíc, když se mi podařilo splašit společnost, které nevadí strávit deset a více hodin v autobuse nebo ve vlaku.
Volba padla na Baltské moře: aneb když zima, tak pořádná. Přesvědčil mě především objev kosy, která končí nad Gdaňskem městečkem Hel a zaručovala výhled na širé moře. Nic víc jsem nechtěla – moře, na jehož druhé straně vidíte opět civilizaci, mi připomíná spíš větší jezero. Já chtěla obzor, který nemá konce. Bezbřehost.
Tohle je sopka na poloostrově Hel, která chrlí hvězdy.
Putování po Pomořském vojvodství
Mám ráda budovy z cihel. Staré centrum Gdaňsku je cihla na cihle vyskládaná do úzkých domků s roztodivnými vstupními dveřmi, oprýskanými i načančanými. Z věže největšího cihlového kostela v Evropě o 400 a více schodech je výhled podobně krásný jako z Petřína v Praze – spousta střech obehnaných cihlovou zdí. Ale na obzoru modrá linka moře s tečkami místo lodí. Ještě netuším, že se k moři dostanu až za dva dny. Budova Shakespearova divadla je příliš strhující a slunce v zimě zapadá příliš brzy.
Na druhý den jsme se vydali do bývalého koncentračního tábora, obsahem hrůzy maličký Osvětim, jménem Sztutowo. Rodina velícího SSáka opět nic nevěděla. Poprvé jsem se setkala s ordinací a operačním sálem – vyšetření i ošetření zdarma, avšak bez anestetik. Opět spousta bot, především dětských. Plynová komora je plynová komora, ani náznak sprch, to temno si na nic nehraje. Kremační pece obložené umělými květinami. Pod sklem prach nepřeživších. Uzoučké postele. Bylo deštivo a mrazivo, vylidněno, až pusto. V dálce štěkal pes.
Večer, konečně, nasednout na vlak s v polospánku uhánět do Helu. Za okny je tma a v té tmě se rozlévá moře, nos přilepený na skle ničemu nepomůže.
What the Hel
Z hotelu přes duny, písek pokrývá každou píď země, v lese ho nahrazuje mech a pokroucené stromy, zase písek a hrubá tráva. Slyším šumění moře, vyšplhám se na kopec, to šuměly jen koruny borovic. Radostné očekávání střídá netrpělivost, ale jen na chvíli, krajina Helu je natolik neobvyklá, že mě nenechá toulat se mimo přítomnost. Je příjemné se na něco dlouze těšit, půlrok, den, tu cestu na pobřeží.
Dva dny po boku moře. Prochodit kilometry pobřeží bez lidských stop. Do zimy a větrna se nikomu kromě nás nechtělo.
Stát a dívat se.
Zhluboka dýchat.
Dodatek k létání letadlem: Já nelétám záměrně, i když minimálně jednou bych se chtěla podívat na mraky zblízka. Jeden let vyprodukuje obrovské množství oxidu uhličitého, který má hlavní podíl na globálním oteplování. Množství v závislosti na délce letu, ale i ten nejkratší let je výrazně neekologický. Globální oteplování je obrovskou hrozbou pro přírodu, pro zvířata, pro člověka, probíhá kvůli nám. Nebojte, chápu, že účinnější by bylo, kdyby uhlobaroni zavřeli krám, ale zda letět nebo neletět letadlem je ryze individuální rozhodnutí, za která nese zodpovědnost jednotlivec, ta se nedá hodit na instituci nebo politiky. A tak aby se mé jednání nebilo s mými hodnotami, které jsou proenvironmentální, nelétám a závidím tajně těm, kteří s létáním žádný morální problém nemají.
Co na srdci, to v prstech