Impulzivní, spontánní, intuitivní – tak se dá označit nejen vznik fotek, které jsou v kategorii Vizuální deník, ale také samotný nápad na jejich tvorbu. Zpočátku to byla jen reakce na situaci – zcadlovku (Nikon D90) jsem měla v servisu a fotit jsem mohla jen kompaktním fotoaparátem. Ze dne na den mě popadla vášeň tak silná, že z ní ve mně pocity přetrvávají nadále, den co den se ozývají a já vím, že to je správné. Touha po sebevyjádření tímto technicky mírně degradujícím způsobem – filmovým zrnem na kompaktu s porouchanou čočkou – mě plně uspokojuje. Tyto fotky jsou bez ořezu, bez úprav, tvoří můj vizuální deník. Kdo se umí dívat, uvidí mnoho ze mě samotné prostřednictvím těchto fotek. To, co mě zaujímá, co mě přitahuje. Jsou to okamžité situace a vjemy, které mám touhu zaznamenat – a také tak činím.
Publikovat takové záznamy na internetu je zrádné. Dřív musel fotograf počkat, až fotky vyvolá, až je někomu ukáže, až ten mu o nich něco řekne. Dnes můžu publikovat vše, ale bez zpětné vazby. Na druhou stranu mi internet poskytuje sebereflexi. Nechci sem dávat vše, co vyfotím – a nečiním tak. Pokud už něco publikuji, ukáže čas, zda to smažu. A právě ten čas, který potřebuji na uvědomění si, že se tou fotkou nechci prezentovat, bych si měla nechat na usazení fotografie. Minimálně měsíc, vydržet i několik let jako Josef Sudek bych asi nedokázala.
Ve fotkách, které mě oslovují od jiných fotografů, kladu důraz především na kompozici, ale také na obsah, koncept a na osobnost tvůrce. Já ještě žádná fotografická osobnost nejsem, ale hledám se. A uniknout touze nejen po sebevyjádření, ale i sebepublikaci, to je těžké. Nejsem si ale jistá, jestli je zpětná reakce to, co by tyto fotky potřebovaly. Asi ne. Protože jsou mým osobním deníkem. Ráda bych se ale vyvíjela. Ráda bych, aby ty fotky měly kompozici, aby komunikovaly se světlem a se stínem (pro které je filmové zrno ideální), aby obsah a můj pohled předčil technickou kvalitu. Protože na té záleží, ale ne zde. Na té mi záleží při focení zrcadlovkou, proto ji mám. Tato filmová zrna jsou mnou. Takhle já chodím dny. A při tom chození vznikají i série, na které si minimálně ten měsíc nechám. Důležité je zde tedy i datum. Možná se zde objeví i fotografie Nikonem, ale minimálně.
Týden bez Nikonu a focení Panasonicem pro mě bylo více obohacující, co se týče přemýšlení o mé tvorbě a fotografii, než celková doba focení se zrcadlovkou. A mé nadšení a radost byla ohromná, naplňující. Proto přeji všem, aby našli mimo všechno to focení někoho a pro někoho i druh, který se třeba nikomu nemusí líbit, ale vás povznáší. Já tyto fotografie potřebuji dělat. Ale uvidí se časem, jestli nesmažu tento článek a nevezmu zpět svá slova. Věřím ale, že ne.
17. 2. 2014
ZÁZNAMY
Beskydy
Rakouské a slovinské Alpy
Vysoká Fatra, Slovensko
Návštěva nemocnice
Cesta na první autorské čtení
Inspirací pro tento způsob sebevyjádření je mi Bohdan Holomíček, o kterém jsem napsala víc v samostatném článku. „Zlomek času se stává zlomkem prožitku.“ (Antonín Dufek)
A z toho článku je zřejmé, proč mě tato metoda nadchla a proč mě tolik naplňuje: Bohdan Holomíček http://digiarena.e15.cz/bohdan-holomicek-neni-dulezite-cim-ale-co-fotite_4#utm_medium=selfpromo&utm_source=digiarena&utm_campaign=copylink
Aneb podstatné je, aby měl člověk z fotografování radost – a tu radost lze zaznamenat čímkoli.
Co na srdci, to v prstech