Ester Dobiášová

Ráda bych vám podrobněji představila knihu od australské spisovatelky Isobelle Carmody, která skvěle zpracovala téma smrti pohledem dítěte. Ale nejen to, pomocí symboličnosti, ke které autorka nabízí klíč, nás provádí „Šerokrajem“, do kterého utíká každý z nás. Daří se jí pronikat pod povrch, do hloubky, a tím oslovuje nejen mladé čtenáře, ale i dospělé.

Isobelle Carmody říká o Šerokraji (pův. Greylands):

„Je to stav mysli. Je to příběh o vůli vydržet a překonat bolest a smutek, o psychickém útisku, o bytostné potřebě smíchu a krásy i o touze někam patřit. Především je to však příběh o odvaze a síle naděje.“

Protože ještě nikdo nedal na internet (minimálně co se mi podařilo dohledat) obsažnější rozbor knihy, ale jen nic neříkající anotace, využila jsem částečně svých poznámek, částečně citací z knihy a především důležitý zdroj, publikaci Tematika smrti v literatuře pro děti a mládež od Mileny Šubrtové.

Autorka

Isobelle Carmody se narodila v roce 1958 v australském státě Victoria jako nejstarší z osmi sourozenců. Sedm mladších dětí zvládala jen proto, že jim vyprávěla strašidelné příběhy. Je autorkou sedmi románů pro mládež a sbírky povídek Green Monkey Dreams (Sny o zelených paviánech, 1996). Díky sérii románů The Obernewtyn Chronicles (Kronika města Obernewtynu) se okamžitě zařadila mezi přední autory fantasticko-dobrodružné literatury pro mládež. Román The Gathering (Shromáždění, 1993) získal hlavní cenu australské Rady pro dětskou knihu a Mírovou cenu za dětskou literaturu. Autorka dělí svůj čas mezi cesty po světě a svůj domov na jižním pobřeží Austrálie, kde žije se svým mužem, českým spisovatelem, kritikem a jazzovým hudebníkem Janem Štolbou a jejich dcerou. (zdroj)

Anotace

Přední australská spisovatelka příběhů pro mládež vypráví příběh o chlapci, kterému tragicky zemřela matka a otec její ztrátu nedokáže unést. Chlapec a jeho malá sestřička se bez úspěchu snaží rozbít skořápku otcovy netečnosti a malý hrdina najde únik z reality ve společnosti Alenky z říše divů v krajině za zrcadlem. Dobrodružství, po nichž se vrací vždy zase zpět do reality, ho postupně vedou k pochopení životní změny, tiší jeho úzkost z budoucnosti a hlavně mu osvětlí potřebu lásky v každodenním životě, lásky, která nakonec dává smysl i smutku a vzpomínkám. (zdroj)

Stručně o příběhu

 „Hlavní hrdina románu – dospívající Jack – se s úmrtím matky, za něž pociťuje zodpovědnost, vyrovnává psaním příběhu. (…) Psaní příběhu se vlastně stává rodinnou terapií, neboť Jack a jeho mladší sestřička Ellen se tak pokoušejí pochopit matčinu smrt a smířit se s ní. Jackův příběh, který Ellen průběžně pročítá a komentuje ve fázích jeho zrodu, vyvěrá z potřeby porozumět bolestnému životnímu okamžiku a přetavit ho v takovou zkušenost, která by jim umožnila pokračovat i po matčině tragické smrti ve šťastném životě.“ (Šubrtová, s. 83-84)

Stavba díla

Dvanáct kapitol je předěleno Začátkem, Středem a Koncem, ve kterém nám Jack díky Elleniným dotazům zprostředkovává interpretaci symbolů, které se v jeho příběhu objevují. Dohadují se, kdo jsou to vlkouni, co je to vlastně ten Šerokraj apod. Naštěstí docela nenásilně.

Děj

„Jack bloudí Šerokrajem, kde potkává záhadnou Alenku. Ta úporně střeží obsah svého ranečku, který chce dopravit do Šerověže. Přechody mezi Jackovou životní realitou a Šerokrajem jsou zprvu zřetelně vymezeny. Cestu do Šerokraje otevírá Jackovi zrcadlo, návrat domů zajišťuje intenzivní vzpomínka na Ellen. Postupně se však hranice mezi oběma časoprostory stírají, vytrácí se i pravidelnost, s jakou se ob kapitolu střídaly, a do popředí vystupuje jejich symbolika. Souběžně se propojuje postava Alenky, Jackovy společnice v Šerokraji, s postavou chlapcovy matky. Alenka však není jen stínové simulacím Jackovy matky, ale naplňuje archetypální roli. Jack je k Alence vázán jakýmsi ochranitelským pudem, který uplatňoval i vůči matce a mladší sestře, doprovází tedy Alenku a pomáhá jí unikat před vlkouny, usilujícími o její raneček.“ (Šubrtová, s. 84-85)

Šerokraj

Carmodyová uvádí: „Je to stav mysli. Je to příběh o vůli vydržet a překonat bolest a smutek, o psychickém útisku, o bytostné potřebě smíchu a krásy i o touze někam patřit. Především je to však příběh o odvaze a síle naděje.“

„Prostor Šerokraje charakterizuje absence barev, hudby, vůní a dostávají se do něj jenom ti, kteří jsou nějak zranění. I Šerokraj má svoji stratifikaci: nejzrádnějším místem je pustina, tvořená bezbarvým a studeným odrazem skutečného světa. Cirkus v pustině Šerokraje představuje stínový odraz lunaparku, v němž zahynula Jackova matka.“ (Šubrtová, s. 86)

 Já si myslím, že každý z nás má Šerokraj v sobě a chodíme tam, když se něčeho bojíme nebo je nám smutno. Pamatuješ, jak sis těsně po maminčině smrti nechtěla hrát s kamarádkami ani jíst zmrzlinu a přestala sis zpívat a smát se?“ (Jack)
„Bylo mi na to moc smutno.“ (Ellen)
„A tak jsi šla do Šerokraje.“
„Člověk se ale odtamtud zase dostane ven, nebo ne?“
„Můžeš se někdy dostat ven, hlavně když si pomyslíš na smích, na to, že máš někoho ráda anebo že tě má někdo rád. Někdy ti to ale musí připomenout někdo jiný.
(Carmody, s. 146)

Symbolika

Co se stalo po maminčině smrti, není opravdový příběh, který by se dal jen tak vyprávět. Jde mi o to, co se děje uvnitř. (Carmody, s. 91)

V knize se setkáme s několika symboly: zrcadlo, vlkouni, křídla, láska a další. „Symboly jaksi ukazují, jaké je všechno uvnitř.“ (Carmody, s. 80)

Milena Šubrtová v knize Tematika smrti v literatuře pro děti a mládež jednotlivé symboly podrobně rozebírá. Zde jsou dvě z knih:

„V Šerověži, kam vlkouni pronásledují své oběti, se získávají křídla. Křídla většinou symbolizují volnost, touhu po svobodě, rozevlátou fantazii, zde se ovšem tyto tradiční konotace mísí s novým, znepokojujícím prvkem. Křídla sice stále představují objekt touhy, ale ve chvíli, kdy je získáme, dospějeme na konec cesty. Křídla vyléčí od chtění i od strachu. Alenka v sobě nosí křídla celý život, čekala jenom na to, kdy budou moci sama vyrůst. Křídla se tak stávají zlověstným symbolem smrti.“ (str. 86) „Smrt jako let, odpoutání se od veškeré zátěže, svoboda, současně okřídlená bytost coby anděl, symbol nesmrtelnosti duše a jejího nanebevystoupení.“ (Šubrtová, s. 87)

„Láska působí jako prostředek obnovující, scelující, navracející život. Carmadyová pracuje s touto metaforickou jednak v přímé návaznosti (sourozenecká láska vždy zachraňuje Jacka z nebezpečného Šerokraje a rovněž láska dětí k otci vymaňuje otce z Alenčina područí a pustiny Šerokraje), ale také v zrcadlově převrácené podobě. Nedostatek lásky v dětství zahnal matku ke krajnímu sebevražednému řešení. Smrt je metaforou pro vyhasnutí citů, ztráty lásky i sebelásky.“ (Šubrtová, s. 87)

Tatínek: „Milovala mě, jak jen mohla, ale bylo to pro ni těžké. Když byla malá, neměli ji rádi, a ona se sice postupně naučila mě milovat a věřit v mou lásku, ale nakonec onemocněla z toho smutku, který cítila celý život, protože ji jako malou holčičku nikdo nemiloval. Vydala se do šerověže, aby tomu smutku unikla.“ (Carmody, s. 144)

Smrt

„Matčina smrt byla pro děti nepochopitelná, dokud ji zahalovala tabuizace a nejistota, zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo vědomou volbu. Pocity odcizení, zmatku a sebeobviňování se touto nejistotou prohlubovaly a ztěžovaly dětem i jejich otci vyrovnat se s matčinou ztrátou. (…) Matčina dobrovolná smrt je líčena jako smutný cíl nevyhnutelné cesty, na kterou byla matka nasměrována již v dětství citovou deprivací ze strany rodičů. (…) Smrt je metaforou pro vyhasnutí citů, ztráty lásky i sebelásky.“ (Šubrtová, s. 86-87)

Vzpomněl si na Ellenina slova. Řekla, že do maminky pronikla tajemství, a proto onemocněla. (Carmody, s. 113)

Další citace z knihy

Jack v tomhle příběhu stejně nejsem já. Jsem to já jenom zčásti, zbytek je vymyšlený. Do Šerokraje se dostalo to, co na mně není vidět, co je uvnitř, vysvětluje Jack sestře. (s. 92)

Člověk si musí vymýšlet. Skutečný život není jako příběh, který má začátek, prostředek a konec. Jsou to příběhy všech, promíchané dohromady. (s. 7)

Slovo „mrtvá“ mu vždycky připadalo nějaké divné, ale možná to bylo proto, že na maminčinu smrt musel pořád myslet. Jako když se člověk tak dlouho upřeně dívá na jedno slovo, až začne ztrácet význam. Anebo to je prostě slovo, které bude vždycky znít falešně. (s. 9)

Mario k nim ale už nechodil. Jack ho přestal zvát, protože nechtěl, aby viděl tu obrovskou zející prázdnotu, která zůstala v jejich životech po maminčině smrti, a aby se on, Jack, na to všechno musel znovu dívat očima svého kamaráda. (s. 12)

Teď se mu strašně stýskalo po tom smíchu, třeba i po pořádné hádce, ale u snídaně ho čekaly jen toasty, vajíčka naměkko a mlčení. Jackovi připadalo, že to mlčení mezi nimi prochází od tatínka. Jako by se byl proměnil v jakýsi stroj na výrobu mlčení, které naplnilo kuchyň, až se v ní nedaleko dýchat, a odtud se šířilo po celém domě. Bylo čím dál tím těžší něco udělat, byť i jen promluvit. Slova mu kypěla v hrdle, ale to mlčení je zase zahnalo zpátky a proniklo i do něj. (s. 33)

Příběhy jsou jako zrcadla. Když se do nich podíváš, uvidíš sebe. Každý z nich se pak promění v tvůj příběh a nezáleží na tom, kdo ho napsal. V každém příběhu je tak spousta dalších. (s. 147)

Zdroje

ŠUBRTOVÁ, Milena. Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládež. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 9788021044135

CARMODY, Isobelle. Šerokraj: pohádkový příběh. Přeložil Alexandra BÜCHLEROVÁ. Praha, 1999. ISBN 8090244386