Svět včerejška od Stefana Zweiga je vynikající četba, která se mě v mnohém dotýká. Není to pouze jeho vlastní životopis, ale dává mi nahlédnout do světa před první světovou válkou a proměny po ní. Autor zemřel v roce 1942, spáchal sebevraždu.
Střepy toho, co mě zaujalo: Jak se na gymnáziu scházel s přáteli po kavárnách ve Vídni a až fanaticky procházeli všechny noviny a časopisy, pročítali a diskutovali o básních i o umění, objevovali básníky, kteří měli jen úzký okruh obdivovatelů a dnes jsou světoznámí (jak kruté srovnání s tím, jak se v mé třídě lidi zanítili leda tak do alkoholu a diskoték). O umělcích, skromnosti a pokoře, jak u práce Rodina v jeho ateliéru poznal, že jen naprostá soustředěnost a pohrouženost do svého díla dělá umělce. Jak našel oprávnění své existence kolem dvaceti let v tom, že překládal básně zahraničních básníků a propagoval je po Německu, když žil v Berlíně.
Hodně cestoval, protože se mu tak otvíralo vnímání, byl v Paříži v dobách, kdy tam panovala otevřenost, nenucenost a radost ze života, která kontrastovala s Berlínem a pruskou přísností a strohostí. V Berlíně také strávil nějaký čas, poté v Londýně, aby poznal tyto státy na vlastní kůži. Snažil se i tam seznámit s umělci, dostat se do jejich okruhu, zdá se, že si vždy dokázal najít upřímné přátelé, protože opravdoví umělci byli ve skutečnosti vždy velmi laskaví a srdeční. Sám se zdá být dobrým přítelem. Ve dvaceti šesti letech pocítil touhu mít nějaké stálejší místo, pronajal si tak byt ve Vídni, ale příliš se tam nezdržoval, stále se snažil okoušet život a setkávat se s lidmi a v jejich přítomnosti poznávat svět. To o něm.
Psal o nemožnosti navázat vztah s učitelem, kdy byl přesvědčen, že mládež, zanícená až fanatická do knih a poznání, věděla víc, než stařičtí učitelé a že univerzita mu dává pouze čas, aby se mohl rozvíjet. Byl přesvědčen, že v kontaktu s lidmi a v samostudiu se naučí mnohem víc než na přednáškách, a také tomu tak bylo. Studoval jen pro titul, který byl pro jeho rodinu důležitý. Mnoho toho také dokázal, viz ty překlady a propagace umělců v Německu.
Co se počátku století týče, líbil se mi náhled na život mládeže, která byla držena ve školách a na gymnáziu, ve dřině. Na dvě strany morálky, kdy ženy ze střední a vyšší vrstvy musely chodit sešněrované, nesmělo být vůbec poznat, jaké mají tělo, ani kousíček kůže v parných létech nevykukoval, ven musely chodit s guvernantkami a bylo jim vše utajované. Na druhé straně byly ulice obsypané lehkými ženami, které dávali mužům rozkoš, přitom o žádnou rozkoš nešlo, protože vždy se ukojovali někde v koutku, tajně, morální devalvace, nemohli navázat uvolněné a láskyplné vztahy, jak to Zweig záviděl další generaci mladých lidí. Stále se skrývala pravda za lživou ctností, poté přišel Freud a další. Píše o světě jistot jeho dědečka i otce, kdy mělo smysl spořit, protože budoucnost byla nalajnovaná.
Zajímavé části v citaci:
185: „Později už víme, že vlastní dráha života je určena zevnitř; ať se nám jakkoli zdá, že naše cesta se zmateně a nesmyslně odklání od našich přání, vždy nás nakonec k našemu neviditelnému cíli přece dovede.“
231-235, začátek 1. světové války: „Abych učinil pravdě zadost, musím přiznat, že v tomto prvním pozdvižení mas bylo cosi velkolepého, strhujícího, a dokonce svůdného, čemu se dalo jen stěží odolat. (…) Tisíce a statisíce lidí cítily jako nikdy předtím to, co raději měly pociťovat v míru: že totiž patří k sobě. (…) pocit, že spoluprožívají dějiny, jakýsi neopakovatelný okamžik, a že každý je povolán vrhnout své nepatrné já do této žhoucí masy, aby se tam oprostil od veškerého sobectví. Všechny rozdíly stavů, jazyků, tříd, náboženství byly na tento okamžik přehlušeny prudkým citem bratrství. (…) Každý jednotlivec prožíval vzestup svého já, nebyl to už ten dřívější izolovaný člověk, byl včleněn do davu, byl národem a jeho jinak bezvýznamná osoba dostala smysl.(…) Každý měl náhle ve svém životě jinou, romantickou možnost: mohl se stát hrdinou. (…) Mladí lidé dokonce vážně měli strach, že by o něco tak nádherně vzrušujícího mohli ve svém životě přijít. (…) Generace roku 1939 však válku znala. Nedělala si již iluze. Věděla, že potrvá léta a léta, nenahraditelný úsek života. Věděla, že člověk se neřítí proti nepříteli ozdoben dubovým listem a pestrými fábory, nýbrž že se zavšivený a napůl hynoucí žízní po dlouhé týdny povaluje v zákopech a vojenských ubytovnách, že bývá rozdrcen a zmrzačen z dálky, aniž kdy protivníkovi pohlédne do očí. (…) věděli, že obrovské tanky na své cestě rozdrtí raněné a aeroplány rozmetají napadrť ženy a děti v jejich postelích, vědělo se, že světová válka v roce 1939 se vlivem bezduché mašinerie stane tisíckrát podlejší, bestiálnější, nelidštější než všechny dřívější války lidstva. (…) Z generace roku 1939 už nikdo nevěřil na spravedlnost války z boží vůle, a hůře: nevěřil na spravedlnost a stálost míru, který měla vybojovat.“
238: „Skutečné poslání básníka: být obráncem toho, co je v člověku obecně lidské.“
252, snažil publikovat články, které by ukázaly blízkost národů kulturně: „Nemám vůbec v úmysl tyto malé, izolované pokusy přeceňovat. Chod událostí samozřejmě neovlivnily ani v nejmenším. Ale nám samotným – a mnohým neznámým čtenářům – pomohly. Zmírňovaly tu děsivou izolaci, to duševní zoufalství, v jakém se skutečně humánně cítící člověk dvacátého století ocitl.“
272, o Romainovi Rollandovi: „Jím si Evropa, propadlá zbabělosti, uchovala mravní svědomí. (…) On sám nechtěl dávat žádný jiný příklad než tento jediný: jak může člověk zůstat svobodný a věrný svému vlastnímu přesvědčení i proti celému světu.“
Líbí se mi, jak krásně popisuje a vyzdvihuje velké osobnosti, které ho uchvacovaly a se kterými měl to štěstí se sblížit (Romain Rolland, Sigmund Freud, ale i on sám a mé sblížení s ním skrz jeho knihu). Ke komu dnes se dá vzhlížet?
Před druhou světovou válkou odešel do Anglie. Vnímal její příchod, ale nikoho nevaroval, přestože se jeho srdce tolik rvalo s bolestí. Stejně tak se neozýval. Až bolestně pro dnešní společnost popisoval uprchlíky z Evropy a jejich nekončící pouť a zbědovanost. Pro něj byla v té době nejdůležitější osobní svoboda, a tak se neangažoval, i proto, že byl cizincem, bez vlasti.
/
Já sama vnímám tyto výpisky zpětně jako ohromně formující, popřípadě odráží mé hledání a poznávání. Ale zajímalo by mě, zda to někdo čte. Pokud jsi se tedy dostal na konec, prosím napiš mi komentář. Děkuji :).
Co na srdci, to v prstech