Téma koncentračních táborů za druhé světové války zkoumám hloub z různých úhlů z vlastního zájmu od doby, co jsem byla v Berlíně. Jak důležité je snažit se uchopit jejich existenci po psychologické stránce a ze sociologického hlediska, mi odkryla kniha Eichmann v Jeruzalémě od Hannah Arendt, ve které se autorka zabývá pojmem „banalita zla“. Na to jsem navázala knihami Obrazy dobra a zla od Bubera, Holocaust, trhlina v dějinách: esej o Osvětimi a intelektuálech od Enza Traversy v edici Stíny nakladatelství Academia a nyní Je-li toto člověk od Prima Leviho.
„Připadal mi plný vnitřní energie, něco na způsob hbitých lesních skřítků oživených nejvytříbenější inteligencí lesa.“ Z rozhovoru, popis Prima Leviho, strana 192.
Kniha Je-li toto člověk se mi zdá ojedinělá, z toho, co jsem dosud četla, v samotném autorovi. O životě, zda-li ho tak vůbec můžeme nazvat, v koncentračním táboře zpětně uvažoval z hlediska dopadů na psychiku, přemýšlel o proměně člověka v co? Analyzoval situace, které se v táboře odehrávaly, a prostředí. V rozhovoru říká: „Neexistovalo žádné obecné pravidlo, kromě toho, že jste museli být při vstupu do tábora zdraví a umět německy. Jinak to většinou záviselo na štěstí. (…) Přesto jsou pravdivá vaše slova o tom, že faktory přežití pro mě bylo myšlení a pozorování, ačkoli se domnívám, že převážila čirá šťastná náhoda. (…) Usilovně jsem si přál porozumět, stále mě zachvacovala zvědavost, kterou poté kdosi vlastně nazval obyčejným cynismem: zvědavost přírodovědce, který se náhle ocitl prostředí, které je zrůdné, ale nové, zrůdně nové.“
Kniha pojednává z mého pohledu prvočtenáře o devalvaci morálky a způsobu, jak v tamějších podmínkách vůbec přežít a kam se pro život snížit. Na straně 185 čteme: „Kdo zabíjí, je člověk, kdo činí bezpráví nebo je obětí bezpráví, je člověk. Ale není člověk, kdo nechá věci dojít tak daleko, že sdílí lůžko s mrtvolou, kdo čeká, až jeho soused konečně umře, aby si mohl vzít jeho čtvrtinku chleba. Je, třebaže za to nemůže, dál od myslícího člověka než nejprimitivnější pygmej z černé Afriky a nejodpornější sadista. Vědomí, že existujeme, sídlí z velké části v duších těch, kdo jsou po našem boku. A proto ten, kdo viděl, jak se člověk stal v očích jiného člověka věcí, zažil nelidskou zkušenost.“
Primo Levi píše o chodících mrtvolách i o prvních náznacích „normálního světa“ v podobě záblesků morálky a starostlivosti o 
druhé, když týden před příchodem osvobozeneckých vojsk bojovali lidé v opuštěném táboře s hladem a nedostatkem energie, ale již nebyli vězni. Píše o podmínkách, ve kterých otázka smyslu života nabývá nových podob. Autor hledá odpověď na oázku, proč život nevzdali. Dochází na dno pudů a elementárních potřeb dýchajícího tvora. Popisuje život ze dne na den a nemožnost myslet na budoucnost, minulost ani přítomnost. Na straně 125 čteme: „Pro lidi na svobodě mají jednotky času vždycky cenu, která je tím větší, čím bohatší vnitřní život má člověk tím časem procházející.“
Zapůsobil na mě i pseudopracovní rozměr tábora. Situace, kdy vězni tvrdě dřeli, při práci zesláblí umírali, přitom ta práce byla bezúčelová. Například přenášeli traverzy z jedné strany na druhou, v zimě, s minimem oblečení, s minimem jídla. Byl to pouze proces zabíjení, nikomu nebyla jejich práce ku prospěchu. Na straně 194 čteme: „Jsem přesvědčen, že normální lidské bytosti jsou biologicky směrovány k nějakému cíli a že lenost nebo bezúčelná práce (jako osvětimská Arbeit) způsobuje utrpení a rozpad osobnosti.“
Stále cítím jakýsi neprojevený děs, když si uvědomím, že člověk nečte o tom, co se stalo, ale hledá odpověď na otázku, čeho je člověk schopen. A v takové otázce se nezabývá dějinami, co proběhlo, ale co probíhá v nás, kolem nás, co se může stát a v určité formě se to děje někde jinde. Může být tato zkušenost v něčem pozitivní? Nejedná se spíš o hrůzostrašné zjištění, odhalení, po kterém nic nemůže být jako dřív? Primo Levi v tom má jasno:
Strana 92: „Někdo dokonce může namítnout, zda má vůbec smysl, aby se na tak výjimečný lidský úděl vzpomínalo. Na takovou námitku nelze než odpovědět ano. Jsme totiž přesvědčeni, že každá lidská zkušenost má nějaký smysl a je hodna analýzy, a že dokonce i z tohoto zvláštního světa, o kterém zde vyprávíme, lze vyvodit základní platnost, i když ne vždy pozitivní. Zvláště pak chceme upozornit na to, do jaké míry byl lágr nesmírnou biologickou a sociální zkušeností. (…) Nelze si představit krutější laboratoř pro zkoumání toho, co je v chování živočicha-člověka, přinuceného bojovat o holý život, vrozeného a co získal zkušeností.“
Nedávno jsem byla v lese na Vysočině podívat se s přáteli na židovský hřbitov. Kamenný mezi stromy, zarostlý mechem, tajuplný. Kamarád mi poté povídal o něčem, co mi přišlo přeci zřejmé, ale až zpětně jsem si uvědomila, že jsem to sice „věděla“, logicky, ale nepřemýšlela jsem o tom, zatímco teď to ve mně vězí pevněji. A to, že za druhé světové války zemřelo mnoho inteligentních lidí, mnoho umělců, vědců, učitelů, doktorů, politiků, knězů, rabínů a dalších lidí duševně krásných, vyspělých, kterým šlo o vzájemné posouvání se, o prohlubování morálky, lidí, které jejich činnost přesahovala, a nezáleželo jim jen na sobě samých, mířili k lepší budoucnosti. Zavraždění těchto (ale tím neshazuji smrt jiných!) lidí bylo ohromnou kulturní a morální devalvací, tak obrovským krokem zpět. Tato zkušenost nejspíš vzala naději v budoucnost a odradila v práci na ní tisíce dalších přeživších. Jak se s tím jen vypořádat?
Jak jen potom může zůstat člověk chladný k současnému dění? K nenávisti jedněch k druhým? Jak si to má ale přebrat, co může udělat? Pomohl by mi Tigridův Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu? Jsem minimálně ráda za své přemýšlivé přátele.
Samozřejmě budu vděčná za jakýkoli jiný náhled.
Citace z: LEVI, Primo. Je-li toto člověk. Praha: Sefer, 1995. Edice prózy. ISBN 80-85924-03-X.
Co na srdci, to v prstech