„Chybí-li vědomí toho, co máme za sebou, je jakákoli snaha postoupit dopředu marná… teprve po vyrovnání vlastních účtů jsme připraveni vykročit na další cestu.“ (Rosetta Loy, 1997)
V srpnu jsem četla zajímavou a útlou knížečku Moji židovští sousedé od Rosetta Loy z nakladatelství Academia. Beletristicko-informativní kniha o stavu událostí za druhé světové války v Itálii. Pro mě nové například v tom, jak se papežové zapojovali do diskuze o tom, co se ve světě děje a k čemu dochází.
Nějaké výpisky:
24: v koncentrácích měli dvě sekce pro vězně, jedni byli političtí a druzí pro Židy, kteří byli obvinění ze „znásilňování árijských dívek“ / (to ve mě evokovalo zvěsti, že muslimové údajně znásilňují dívky…)
107: „V srpnu umírá v Osvětimi polský duchovní, pater Maxmilián Kolbe. Ve vzpřímené pozici – nelze říci vstoje, protože má zpřelámané kosti – „lágrový bunkr“ se totiž podobá svisle postavené rakvi, která jinou pozici nedovoluje. Nahý, bez vody a bez jídla. Zemře, protože utekl jeden z vězňů a v odvetném opatření velitele tábora, důstojníka SS, je stanoveno, že deseti vězňům, vybraným z uprchlíkova bloku, budou při výprasku holí přelámány kosti a vězňové budou potom zazděni do úzkých kobek, v nichž zemřou hladem a žízní. Pater Maxmilián Kolbe se dobrovolně přihlásil místo jednoho z nich.“
141: „Ukrývat se je fascinující jako kouzlo,“ píše Breznitz, „ale nesouměřitelné s mystériem odvahy, zvlášť odvahy ve prospěch druhých. Je to zápas, v němž strach přikazuje utéci a rozum setrvat, tělo žádá záchranu sebe sama a duše záchranu druhých, zápas odvahy se strachem, jejím věčným průvodcem.“
Co na srdci, to v prstech