Ester Dobiášová

Tento rok čtu víc literatury než obvykle. Možná za to můžou až sváteční návštěvy knihovny, kde mají vždy vystavené dobré knihy.

Knihy, o kterých jsem tu již psala: Svědectví o životě v KLDR (Nina Špitálníková), Hledání dobré smrti (Caitlin Doughty), Často kladené otázky o vesmíru (Jorge Cham a Daniel Whiteson), Geostorky (Petr Brož), cestopisy Billa Brysona

doporučuji beletrii

Elizabeth Strout umí dobře vyhmátnout rozpoložení stárnocí i staré ženy na maloměstě, přímé, upřímné a proto ne všemi oblíbené Olive Kitteridgeové. V prvním i druhém díle sledujeme nejen její příběh, ale i osudy dalších obyvatel a obyvatelek městečka, do jejichž příběhu vstupuje někdy jen jako okolojdoucí, někdy výrazněji. Podle první knihy byl natočený i krátký stejnojmenný seriál v duchu quality TV.

Dále bych doporučila Těla od Kláry Vlasákové, Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu od Maryse Condéové, Šepot včel v duchu magického realismu od Sofía Segovia nebo Polední hodina od Dörte Hansen. Beletrii teď příliš nečtu.

(auto)biografie

Tu a tam se dostanu k dobré (auto)biografii, i když dřív jsem tento typ knih příliš nečetla. Oslovilo mě například Poselství Luny, příběh svérázné aktivistky Julia Butterfly Hill, která se ve svých 23 letech zapojila do akcí občanské neposlušnosti na záchranu starých sekvojí v Kalifornii. A tak se stalo, že zůstala dva roky (!) bez jediného doteku se zemí na stařičké Luně, dokud se s šéfem nadnárodní těžařské společnosti nedohodla s pomocí ostatních na kompromisu, který by sekvoj i její okolí ochránil. Často frustrující, ale zároveň fascinující čtení o tom, jak se dá vůbec vydržet v koruně stromu v zimě, nebo když se vám chce na záchod, co vše tu Julia prožila a přežila včetně napadení lidmi z těžařské společnosti nebo větrnou a ledovou smršť. Jak se napojovala na samotnou Lunu a co jí dodávalo sílu.

Vždy budou na mé cestě místa, která mě budou vyzývat k boji, a útrapy, které se na první pohled budou zdát příliš velké na to, aby se jim dalo postavit. Příliš velké, než aby bylo možno je změnit. Příliš velké, než aby mohly být proměněny. Ale jak jsem se naučila ve větvích Luny, v tom nejmocnějším, nejsvětějším čase svého života, rozdíl spočívá v konání. Děláme tu správnou věc, protože je to ta správná věc, kterou je nutné udělat, bez ohledu na to, jak to dopadne. Snažíme se ochraňovat, co máme, protože už dnes musí někdo myslet na děti zítřka. Milujeme se vším, co máme, dokonce i tváří v tvář nesmírné nenávisti a násilí, protože víme, že láska v činech je nadějí pro náš svět. Ano, na symboly je možné útočit, ale to, co zastupují, nemůže být nikdy zničeno.

„Julie, mysli na stromy v bouři.“ A když jsem si začala stromy v bouři představovat, pomalu mi docházelo, co ta odpověď znamená. „Stromy se v bouři nesnaží zůstat stát rovně a vzpřímeně. Uvolní se a dovolí větru, aby je ohýbal. Rozumějí síle skryté v uvolnění,” pokračoval ten hlas. „Větve a stromy, které se snaží zůstat stát příliš rovně a přímo, se zlomí. Teď není čas, abys byla silná, Julie, nebo se zlomíš i ty. Nauč se síle stromů. Nech to proudit. Nech to jít. To je způsob, jak můžeš přežít tuto bouři. A také to je způsob, jak překonat bouře života.” (s. 113–114)

Líbilo se mi, jak někdy v období, kdy si pravidelně volala s ředitelem těžařské společnosti, reflektovala, že by si na začátku neuměla představit, čeho všeho bude schopná. Vše se na sebe vrstva po vrstvě nabalovalo, nejdřív seděla na stromě pár hodin, poté den, pár dní. Tu a tam udělala s někým rozhovor, nakonec za ní lezly na plošinu i známé osobnosti. Přístup dosahování velkých věcí krůček po krůčku i v rámci osobnostního rozvoje je mi sympatický.

O třech velkých cestách po světě vypráví David Attenborough v knize Výpravy do divočiny: Dobrodružství mladého přírodovědce. S kolegy chytal zvířata pro londýnskou zoo. Přestože jsem měla z knihy rozporuplné pocity pro svůj rozporuplný vztah k zoo, bylo zajímavé sledovat jejich přístup ke zvířatům, i jak je sehnat, nebo k místním kulturám a z cestovatelského pohledu nahlížet pod pokličku náročnosti expedic v minulém století.

Především z jazykového hlediska, ale i příběhového se mi líbil Deník uprchlice od ženy s pseudonymem Oksana u Ukrajiny, umělkyně, která musela utéct z Ukrajiny se svojí dcerou.

Na odlehčenou a všem fanouškům a fanynkám série o Harry Pottrovi doporučuji autobiografii Toma Feltona S kouzelnickou hůlkou: Magické dospívání filmového čaroděje. Nejvíc se mě dotýkal jeho vztah s Emmou Watson.

O něco vážnější, ale čtivá a mnohdy zábavná je biografie Terry Pratchett: Život v poznámkách pod čarou od jeho asistenta Roba Wilkinse. Poprvé jsem nahlédla do běžného bytí bestsellerového, ale skromného a mnohdy náladového a prostě svého spisovatele fantasy, a byla to jízda.

rozhovory a reportáže

Postupně se ke mně dostala většina knih s rozhovory od Aleše Palána. Zdaleka to nejsou jen rozhovory s lidmi žijícími na Šumavě, čím může Palán oslovit. Lidé jsou v jeho knihách velmi otevření, což je cenné. V knize Mami, miluju vedl rozhovor se ženami, které mají komplikovaný vztah s matkami, často čelily násilí a mnoho toho v sobě musely vyrovnávat a stále něco zpracovávají. Jsou silné. Jedna žila v pasťáku a delší dobu brala drogy, ale dostala se z toho. Jiná si vydělává peníze sexem a její zkušenost je převážně pozitivní, dává tak nahlédnout do praxe, což si člověk může jinak spíš domýšlet. Tuším, že právě zde je i příběh ženy, která se svým dítětem procházela psychickým násilím ze strany manžela. Z knihy Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději si pamatuji silný rozhovor s autorovou kamarádkou, jejíž syn nejspíš zemřel v bouřlivém počasí v Jadranském moři, ale neví to s jistotou. Kromě nejistoty o smrti dítěte reflektuje i své pochybnosti o své roli matky a o smyslu života. Na druhou stranu mě příliš nezujaly rozhovory v knize Muž, který sází borovici blatku a přímo povrchní mi přijdou rozhovory v knize Robinsoni a donkichoti.

Možná jste viděli film Nomadland (Země nomádů). Film se odehrává podle stejnojmenné předlohy reportérky Jessicy Bruder, která po dobu tří let mapovala život amerických nomádů, často důchodců a důchodkyň a lidí, kteří přišli během hospodářské krize o úspory i bydlení, a museli začít žít jinak. Reportáž je poutavá, plná čísel a faktů i lidských příběhů, ukazuje světlé i stinné stránky nomádského života, proč se k němu někdo uchyluje, častokrát musí, a klade si otázku, jaká je budoucnost nomádů, až nebudou moct pracovat nebo budou mít příliš vážné zranění? Zároveň trošku jako Saša Uhlová ukazuje prostředí a povinnosti pracovníků a pracovnic v různých odvětvích, jako je správcovství v parcích, uskladňování věcí pro Amazon atd.

Když už jsme u Saši Uhlové, četla jsem její deníkové zápisky a reflexe v Hrdinové kapitalistické práce v Evropě i starší Hrdinové kapitalistické práce (v ČR) a oboje podle mě stojí za přečtení, i když především starší kniha se mi četla těžko. V něčem její přístup připomíná Orwellovu knihu Na dně v Paříži a Londýně, taktéž skvělou. Zároveň bych byla zvědavá, kdyby šla v nějakém zastřešujícím textu do hloubky jako Bruder.

Kniha s poněkud bizarním názvem Zvířata v Hitlerově říši od Jana Mohnhaupta je plná fascinujícíh informací. Například jak děti ve školách chovali bource morušové, aby svým dílem přispěli Němcům ve válce. Z hedvábí se totiž šily padáky. Nebo jak nacisti využívali v jazyce obrazy spojené se zvířaty, aby vyzdvihli nebo pokořili jiné národnosti, šváby, štěnice, mandelinky byli američtí brouci atd. O vztahu vysoce postavených nacistů ke psům (vzor pro rasovou mánii), k šelmám (jeden choval lvici), k lovu (jelen měl podpořit mýtus „pradávného německého lesa“).

Další zajímavou postavou mé knihovny je německý cestovatel a spisovatel Stephan Orth, který se vydává poznávat lidi k nim domů do států, kam jen tak někdo nepronikne. Přes couchsurfing prochází obýváky a domovy lidí v Rusku, v Íránu, Číně a Saudské Arábii.

…a jiné

Za srdce mě chytla Kniha o lásce a přátelství od Thomase Moora. O rodině, o přátelství, partnerství, o sexu, o lásce k zemi i k sobě, o duši vztahů, jak ji zušlechťovat, jak o ni pečovat, ah.

Jestliže si sami sebe představíme jako bytost, která je právě tak obrovská, hluboká, tajemná a úctu vzbuzující jako noční obloha, možná si začneme v plné míře uvědomovat, jak složitými jedinci vlastně jsme, a nakolik je povědomí o tom, kdo jsme, vzdálené nejen ostatním lidem, ale tako nám samým. (s. 244)

Další báječná kniha plná faktů o soukromém životě a jeho historii je kniha Dům od již zmíněného Billa Brysona. Tu bych si ráda přečetla znovu a zaznačila si, co mě zaujalo, tak snad příště. Od smrti k umírání mě dovedla kniha Umění rozhovoru o konci života od Angelo E. Volandes, o které napíšu nejspíš víc zvlášť.

Loňské listy

Protože jsem teď dlouho o více knihách nepsala, tak bych možná už jen odkazy doporučila pár knih, které jsem četla loni: Žít lehce manželů Sedlářových, Klub rozkoše od Jüne Plã, Chlapec, krtek, liška a kůň od Charlieho Mackesy (taktéž krásný film), Tiché jaro od Rachel Carson, Dočasná autonomní zóna od Hakim Bey (p), komiks Muminek – omnibus: kniha první od Tove Jansson, Babi od Martiny Trchové, scifi Výdech od Teda Chianga, Atomové návyky od Jamese Cleara, Čtyři tisíce týdnů od Olivera Burkemana, komiks Kiki z Montparnassu od Catel Muller, docela vtipný román Leonard a Hladový Paul od Rónána Hessiona, Mluv jako TED od Carmine Gallo, The Scout Mindset od Julia Galef, Posilování stresem – cesta k odolnosti od Pavla Koláře a Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky od J. R. R. Tolkiena.

Tím se objasňuje, proč je život přeplněný příjemnými aktivitami často méně uspokojivý, než by člověk čekal. Je to pokus hltat dostupné zážitky ve snaze dosáhnout pocitu, že jste skutečně žili. Množství zážitků, které svět nabízí, je však prakticky nekonečné – pokud si jich tedy splníte jen pár, nebudete o nic blíže dojmu, že jste na hostině životních možností hodovali dosyta. Místo toho zjistíte, že jste opět uvázli v pasti efektivity. S každým úspěšně odškrtnutým báječným zážitkem se před vámi otevřou další báječné zážitky, které byste mohli, nebo dokonce měli přidat k těm už absolvovaným. Pocit existenciálního zahlcení se tak ještě prohloubí.“ (…) Facebook například představuje mimořádně efektivní kanál informací o akcích, které by vás mohly zajímat. Současně je však zárukou, že se doslechnete o mnohem více akcích, než kolik jich zvládnete navštívit. (Čtyři tisíce týdnů)

Pro více knih se můžete podívat i na můj profil na Databázi knih.