Ester Dobiášová

I letos jsem se vydala měsíc putovat převážně po Španělsku. Přilákaly mě k sobě mallorské hory a moře, což, jak se později ukázalo, napadlo snad celý český národ! Narozdíl od ostatních jsme s kamarádem Martinem nepřiletěli letadlem, ale dopluli jsme na ostrov po moři. Co jsme při cestě po Evropě zažili a jak se na pomalé cestování připravit? Uvidíte.

Vyrazit z Prahy na Mallorcu a zpět pouze po zemi a po moři se může zdát jako náročné dobrodružství, ale zlákala mě představa procházky ulicemi Florencie, pevnost Carcassonne při západu slunce nebo pohled na širé moře na pobřeží Barcelony, místa, kam bych se při přeletu letadlem nepodívala. Letadlem ale koneckonců nelétám především z ekologických důvodů.

Logistika jako klíč k dobrodružství

Cíl byl jasný – Mallorca. Kouzlo neznámého nastalo při plánování. Při hledání co nejrychlejších a nejlevnějších spojů (doporučuji stránky jako rome2rio.com, checkmybus.cz nebo prostě Flixbus) mě cesta vždy svede nevídanými směry. Podle přestupních míst hledám „uzly”, kde se dá vysednout a chvíli pobýt. A tak člověk navštíví Itálii, Španělsko, Francii a Německo během jednoho výletu.

Krása pomalého cestování, dokud v autobuse funguje záchod

Taková přestupní jízda se každým spojem obohacuje a proměňuje. Mění se jazyk celníků* a celnic, nápisů, i jazyk krajiny. Místo ztepilých toskánských cypřišů mě začaly oslovovat pokroucené olivovníky nebo zasněžené vrcholky Pyrenejí a modrý lem Středozemního moře.

Cesta nese i svá úskalí. Například od Francie dál i v dálkových autobusech Flixbus často nefunguje toaleta, elektřina (zásuvky jsou pro klid duše vytrhané) ani Wi-Fi, což může být s vyhlídkou patnáctihodinové jízdy děsivé. Pokud jsem to zvládla v pohodlí i já s močovým měchýřem velikosti rozinky, zvládne to každý. Chvála zastávkám na pumpách!

Pomalé cestování vyžaduje i pomalé nastavení mysli. Otázky typu „už tam budem” můžou člověka dostat do varu. Raději se připravte, že na místo nikdy nedorazíte. Jakmile pocítíte záchvěv nevraživosti vůči rušivému elementu v okolí, ať už je to oči vypalující obrazovka notebooku chlápka před vámi, smrtelný kašel na zadní sedačce nebo pláč dítěte v kufru, musíte ten pocit okamžitě zahnat. Přát si dorazit do cílové stanice na počátku vícehodinové jízdy není dvakrát dobrý základ pro klidné nervy. 

Mnozí dálkové trasy „přetrpí” (poznáte to podle vzdychání, klepání nohou a obsesivního žmoulání cigarety o přestávce). Já se naopak cíleně hýčkám. Dopředu si odpírám oblíbené podcasty, časopisy, křížovky z Respektu i hudbu, abych si je mohla v plné pozornosti dopřát v autobuse a těšila se na ně. Občas si vezmu tenčí knihu, kterou pak nechám na nástupišti. Trénuji meditaci a hluboké dýchání, na které si nikdy v běžných dnech čas nevyhradím. Beru si s sebou otázky, na které delší dobu hledám odpověď. Načítám si informace o další destinaci nebo si zadávám do mapy kešky v rámci hry Geocaching, studuji si mapu a hlavně mám čas vstřebat zážitky z předchozích dnů. Kdykoliv řidič udělá přestávku, jdu se ven projít a protáhnout se. Když se mi do ničeho nechce, nedělám nic, což často znamená pozorovat krajinu za oknem. Někdy si povídám s lidmi, ale na delších trasách sedím naštěstí většinou sama – proto si doporučuji nerezervovat místo, pak si můžete sednout prakticky kamkoliv, zatímco s rezervací se lehce stane, že budete sedět vedle jiného člověka taktéž s rezervací v jinak docela prázdném autobuse.

Jiná kapitola je jízda přes noc. Z toho jsem měla velkou obavu, která se naplnila až při posledním přejezdu – vyspím se? Pokud moc nepřemýšlím, tak ano. Vždy mám s sebou špunty do uší (předem ověřené), masku na oči, pro jistotu něco měkkého pod hlavu a strategie, jak se uspat alespoň na chvíli v nouzové situaci – relaxační cvičení na hluboký spánek, intelektuálně náročný podcast, nudnou audioknihu, cokoli, co můj mozek rychle vyčerpá. Při kratším přejezdu, například šest hodin na trajektu, mi stačí i kvalitně odpočívat. Při přejezdu ze Stuttgartu do Vídně bohužel nepomohlo nic, ze spánkové deprivace jsem se dostávala ještě pár dní. Předchozí čtyři noční přejezdy byly bez problému.

* Po roztomilém „bonjour, voici le contrôle douanier” jsem málem schovávala občanku, abych si s francouzským policistou mohla trošku popovídat.

Magické světy

Při procházení Florencií a Barcelonou jsem cítila radostné až dětské chvění u srdce, jako bych kráčela po okraji reálného a fantaskního světa a stačil krůček, pohyb mysli, změna perspektivy, abych prožila něco nevídaného. 

Jako první mě rozechvěla ve Florencii socha podivných opic na náměstí Santissima Annunziata – později zjišťuji, že je to „fontane dei mostri marini”, fontána mořských příšer ze 17. století!

Podobný dopad na mě měla prohlídka blízké baziliky Santissima Annunziata s rozlehlou vstupní halou s proskleným stropem a starým telefonním stojanem v rohu se dvěma sluchátky, jako by stačilo vhodit euro a přemístit se do paralelního světa, do jiné doby. I vnitřní loď je podivná, stojí zde například samostatně jakýsi obří svatostánek se spoustou kovových serepetiček jako na bleším trhu a u oltáře se až jaksi nestoudně rozvaluje socha, nejspíš, biskupa.

Kouzlo městu dodává i samotný historický fakt, že v něm žili renesanční umělci jako Leonardo da Vinci, Donatello, Michelangelo Buonarroti, Dante Alighieri, Filippo Brunelleschi nebo Sandro Botticelli (jeho postavy na obrazech mají opravdu podivné prsty) a utvářela ho významně rodina Medicejů! A že můžete za městem vyšplhat na vrchol kopce Monte Ceceri a budete stát na místě, kde v roce 1505 asistent Leonarda da Vinci zkoušel jeden ze svých létajících strojů a zlomil si u toho obě nohy.

Došlo pochopitelně i na známé památky včetně fascinující kopule dómu Santa Maria del Fiore, která je tak robustní, že se zdá, jako byste procházeli betonovým bunkrem, jenže ve výšce desítek metrů. Víc jak 430 schodů nás zavedlo pod klenbu kopule, na které je vyobrazen ráj, nebe a zvrácené peklo od Giorgio Vasariho (po jeho smrti ji dodělal Federico Zuccari). Martin se znepokojivým nadšením sledoval dalekohledem čerta zapichujícího ženě vidle do zadku, přičemž ta se v hrůze chytala muže pod ní za koule; nebo vyhublého muže s odlupujícími se vrstvami kůže a masa, které odhalovaly orgány, na čemž, zdá se, v pekle není nic divného. Ve vlastním okouzlení městem jsem se snažila, aby Martin nepropadl fenoménu Stendhalovy nemoci. Spisovatel byl údajně při návštěvě Florencie tak zahlcen vším, co musí ve městě vidět, až z toho onemocněl.

Za zmínku stojí i množství ženských a mužských pohlavních orgánů nadživotních rozměrů, které na vás vykukují z fontán a prakticky u každé památky (ten Davidův je pochopitelně nejpůsobivější) a most Ponte Vecchio, po kterém procházíte jako po ulici obklopeni domy, především klenotnictvími. Pěkná vyhlídka na město je od baziliky San Miniato al Monte, o něco známější náměstí Piazzale Michelangiolo o pár desítek metrů níž je přecpané lidmi. U baziliky můžete navíc sledovat kočku, jak si hraje s hady na náhrobcích. Ať je jim země lehká.

Zatímco Florencie ve mě vzbouzela pocit jakési nepatřičnosti bytí v našem čase, Barcelona mě stahovala skutečně do magického světa, jako když postava z komiksu Shauna Tana objevovala Nový svět. Mechem porostlé obrovské rozpadající se sousoší zrození Venuše v parku Ciutadella hlídají kamenní draci, stromy zde bobtnají od země, hlavně strom vzpomínek, a kmeny palem připomínají svojí kůrou nohy slonů. Děti se houpají na klu mamuta a parkem prochází lidé s mraky barevných balónků, které se chtějí vrátit zpět na nebe. Prodavače uvidíte taky u monumentálního a ve své velikosti fascinujícího Vítězného oblouku, ke kterému vede stovky dlouhá široká promenáda. Anebo nedaleko přístavu rostou buclaté stromy s trny, jejichž plody pukají a na zem se sype látka podobná vatě! Jedná se o druh Ceiba insignis a pochází až z Peru.

Největší díl na mém pocitu magičnosti měla osobitá architektura Antoni Gaudího. Nic podobného jsem nikdy neviděla. Sagrada Familia doslova bere dech. Nejen že se tyčí nad městem jako maják a jde vidět z každého vyššího místa široko daleko, ale po její stěně leze šnek a člověk objeví spoustu dalších neobvyklostí, které by u sakrální stavby nečekal. Chrám na mě navíc působil zvenčí jako vstup do jeskyně, zatímco uvnitř byl plný duhového světla díky barevným vitrážím. Fascinující jsou i Gaudího domy inspirované organickými tvary přírody, kdy se často docela zřekl ostrých hran a rohů. Například Casa Batlló má balkony ve tvaru lebek a větší okna jsou rozdělena holenními kostmi, popřípadě nohami racka. Na střeše jsou komíny připomínající mimozemšťany. Domky v Güellově parku zase připomínají perníkové chaloupky. Ten pocit se dá těžko popsat, ale sahá hluboko do srdce k mému dětskému já.

Při pohybu ve městě doporučuji používat google mapy, lehce najde spoje, a to kdekoliv, nejen v Barceloně. Praktickým nešvarem byla ubohá nabídka veganských produktů v supermarketech. 

První noc pod hvězdami, dokud nepřišla bouřka

Do Barcelony jsme přejeli z Janova. A jak jsme se dostali do Janova? Desítky památek a obrazů napěchované za očima z renesanční mekky umění jsme po třech dnech vystřídali malebným městem Porto Venere, které je společně se známými vesničkami Cinque Terre na seznamu UNESCO. Ke svým básním inspirovalo samotného Byrona. Právě zde začalo naše dvoudenní putování národním parkem coby první ochutnávka před Mallorcou.

Cesta byla plná krásných vesniček s čerstvým džusem a možností nakoupit si dobroty nebo doplnit pitnou vodu z místního zdroje. Trasa je ideální pro kratší i delší výlety, ale na úzké stezce se setkáte s mnoha turisty, takže je klíčové zachovat si trpělivost. Ciao, bonjour, hola, hallo, jako v Babylóně.

Jednotlivé vesnice po cestě jsou propojené vlakem, a tak jsme nebyli vázaní na konkrétní stanici, odkud musíme odjíždět. Objevili jsme krásné místo na spaní s ohništěm, které jsme sice nevyužili, ale špalky jsem použila jako záchytné body pro můj tarp. První den u moře, první spaní venku, co víc si přát. Až do chvíle, kdy nás v noci přepadla bouřka. Vítr a déšť se draly i ke mně pod tarp, zatímco kamarád spal přímo pod stromy zapnutý v bivakovacím vaku jako kukla. Vše jsme zvládli, hurá na Mallorcu.

Podél milovaného moře na mém prvním přechodu hor na Mallorce

Příroda oslovuje všechny mé smysly, je mi zatěžko ten zážitek popsat slovy. Při celodenní chůzi v pravidelném rytmu má mysl nabývá klidu, mám čas si vše důkladně promyslet, aniž by mě myšlenky zahltily, anebo prostě jen být. 

Během putování procházím každý den rutinními úkony, které dávají dnu strukturu. Ráno vstanu, najdu nerušené a skryté místo daleko od Martina, abych si ulevila (panejo, jak o tom psát a proč o tom nepsat, Montaigne?), vyčistím si zuby, vezmu si prášek, na vařiči si ohřejeme kaši, nasnídáme se, sbalíme si batohy a vyrážíme dál. Večer těsně před setměním nacházíme místo k přespání a proces se odvíjí pozpátku – roztáhneme karimatky, já postavím tarp anebo si vezmu jen bivakovací vak, uvaříme si večeři, vezmu si prášek, vyčistím si zuby a jdeme spát pod hvězdy. 

Vše mezi tím je nové a objevné. Mallorca je každý den jiná. Cesta vede vyprahlými místy plnými skal a koz na vrcholky hor s výhledem na širé moře a blízké ostrovy, abychom pak sešli opět dolů a dotýkaly se bříšky prstů vln. Ticho mraků střídá šum moře. Jiný den kráčíme lesem a svačíme na mechem obrostlých stromech, stoupáme po stezkách vyskládaných kočičími hlavami a žasneme nad rozmanitostí olivovníků, prastarých, plných děr, zkroucených jako prádlo při ždímání nebo zaklesnutých do sebe jako milenci nebo bojovníci. Olivovníky jsou naprosto nepředvídatelné a fascinující.

Přírodu vyvažují městečka a vesničky napěchované turisty, jen jednou se nám stane, že procházíme celý den mimo civilizaci. Hory jsou přesto plné lidí, převážně Němců a Němek s batůžky, kteří sem vyběhli z hotelu, anebo Čechů a Češek s naditými batohy jako my, kteří se ukládají ke spánku venku. Mallorca mi přijde ideální jak pro přechod, tak pro nárazovou turistiku. Až budu stará a nebude se mi chtít tahat jedenáct kilo na zádech, vrátím se sem. Krásný dojem na mě udělalo městečko Lluc s klášterem, který přitahuje kroky poutníků už celá desetiletí. U dnes již moderních pokojů vidíte žleby pro koně, to má své kouzlo.

Své putování jsme zakončili přenocováním u hradu a svatyně Puig de Maria v Pollençe ve výšce 330 m. n. m. s nádherným výhledem na město i na moře na opačné straně. Poprvé se nám tak poštěstilo vidět západ slunce a nebe plné červánků a druhý den ráno východ slunce za doprovodu zběsilého kokrhání kohoutů ve stylu: „My jsme přežili, panebože, je tu další den!”

Praktické informace

Měli jsme s Martinem štěstí, protože ani jednou za těch deset dní nepršelo. Pouze ráno a večer byla rosa, která na ve výšce 900 m. n. m. zamrzla na batohu. Nemám tak zkušenost s horšími podmínkami. Putovali jsme v první půlce dubna, a tak veškeré další praktické informace platí hlavně pro začátek jara a nemůžu zaručit, že budou platné i v teplejších měsících.

I na cestách po zahraničí využívám osvědčenou aplikaci mapy.cz se staženou offline mapou, kde jsou dobře značené nejen turistické stezky, ale i zdroje pitné vody, vyhlídková místa a přístřešky. Po vzoru jiného českého poutníka jsem po celou dobu zaznačovala do mapy místa, kde se dá reálně dobře spát (většinou s tarpem nebo se stanem, pokud nespíte pod širákem), kde se dá opravdu dopustit voda (symbol kohoutku na 90 %, studánky ne) a kde a co se dá nakoupit. Mapu s body najdete zde, doufám, že bude k užitku. Můžete si díky ní i vyhodnotit, kolik vody denně musíte nosit, což záleží na vzdálenosti, kterou ujdete, a způsobu putování. Cesta je místy značená velmi dobře, hlavně od bývalého kláštera La Trapa dál směrem k Pollençe.

Hygienu jsem jako vždy řešila punkově někde na záchodcích, když je na nich umyvadlo. Počasí na mě bylo příliš chladné, abych se koupala venku, navíc jezer po cestě moc není nebo se v nich nesmí koupat. Díky merino jsem nesmrděla, ale po pár dnech se to těžko vyhodnocuje objektivně. Vlasy jsem nosila pod šátkem a Martin potvrdí, že především ty mě celou cestu trápily. Teoreticky se dalo tu a tam zastavit v nějakém kempu a umýt se v něm, případně si po cestě přechod proložit jednou nocí na ubytování. Jenže každá noc byla tak unikátní a pěkná, že bych to neměnila. Prala jsem taky na záchodcích nebo v takové kašničce na napuštění vody, když byla dál od lidí. Tak či tak si vezměte mýdlo rozložitelné v přírodě.

Co se týče oblečení a dalších věcí, jako loni jsem sepsala veškeré své vybavení i se zpětným zhodnocením do svého gear listu. Batoh jsem bohužel neměla lehčí, ani když část věcí nesl Martin, protože jsem si vzala těžší objektiv. Největším poučením pro mě bylo, že při prudkých sestupech a na kamenitých stezkách se nevyplatí mít běžecké boty, které se mi loni osvědčily, spíš nízké pohorky.

Na jídlo jsme měli stále to stejné, ale rozmanité. Ráno přes noc namočené vločky s oříšky, brusinkami, datlemi, čokoládou, skořicí a semínky. Na svačinu většinou pečivo s hummusem, se sýrem nebo jsme si dali oběd ve městě. Večer kuskus s červenou čočkou, na oleji osmaženou cibulkou s česnekem a kari a sušená rajčata. Mňamka!

Cesta zpět

Třicetihodinovou zpáteční jízdu z Barcelony do Brna jsem si rozdělila do několika etap. To už jsem cestovala bez Martina, což mělo za následek prudký pokles fotek s mojí osobou.

Francouzská pevnost Carcassonne má věžičky modré opravdu jako ze stejnojmenné deskové hry a čím blíž západu slunce, tím vylidněnější středověké uličky jsou. Vstup je zdarma. V samotném městě pod pevností jsem se necítila bezpečně, proto jsem večer strávila už v hostelu. Druhý den jsem přejela do Avignonu, na který jsem měla několik hodin. Trvalo mi delší dobu se na místo naladit po zážitcích předchozích týdnů, ale nakonec si mě získalo rozsáhlé opevnění ze 14. století, které obepíná širší centrum a je dobře vidět z avignonského mostu nebo při objížďce autobusem. Západ slunce dodal i této pevnosti pěknou atmosféru.

Poslední zastávkou ve Francii byl Strasbourg. Po slunném Španělsku bylo vlezlé deštivé počasí šok, do toho jsem byla nachlazená a chtěla jsem se leda někam zašít nebo si lehnout, přitom mi další spoj jel až za osm hodin. Tělo se po vytížení hodilo do módu odpočinku, přitom má cesta ještě nebyla u konce. Téměř nikdo navíc nemluvil anglicky, což člověku na náladě taky nepřidá. Naštěstí jsem našla pěkný podnik a o něco později jsem vyrazila koupit knihu pro děti od francouzského autora ve francouzštině, jak mám v zahraničí ve zvyku (mám i knihu v „mallorštině” od mallorckého autora, stejně tak mám knihu ze Slovinska, Rumunska, Německa, Anglie, Slovenska, Polska, Ukrajiny a od kamarádů z Vietnamu a Libanonu). Objevila jsem poklad – v češtině dosud nevydanou knihu od mého oblíbeného autora Timothée de Fombelle, Ester Andersen! Drahou, ale s krásnými ilustracemi včetně chlapce stojícího na břehu moře.

Poslední den před osudným přejezdem, na který se navázala spánková deprivace a snížená odolnost vůči stresu, jsem strávila ve Stuttgartu u partnera matky mého bývalého přítele. Vzhledem k okolnostem podivné, ale příjemné setkání, zároveň symbolicky poslední rozloučení s Ericem i se stuttgartským nádražím, kam jsem v průběhu loňského roku vícekrát rozechvělá přijížděla a smutná odjížděla. 

Kam vyrazím příště? Ještě je hodně míst, které poutají moji pozornost. Svatojakubská stezka, opět, muminí Finsko nebo pobřeží Anglie. Uvidíme.