Prales. V rámci odborné hatmatilky bezzásahová zóna. Místo, kde člověk ponechává vývoj čistě na přírodě. Během výletu po severní Moravě jsem viděla rozsáhlé holiny po těžbě kůrovcem napadených stromů v hospodářských lesích. O druhém srpnovém víkendu jsem se vydala na Šumavu, do nitra Trojmezenského pralesa, který před dvaceti lety před podobným kácením uchránili blokádníci z celé České republiky pod vedením Hnutí DUHA. Možnou katastrofu střídá útěšný pohled na životem bující lesy.
Situace v roce 1999 byla odlišná. Nejednalo se o hospodářský les, ale o jeden z nejcennějších smrkových pralesů naší republiky. Mohli jste zde najít i smrky o stáří více jak 400 let. Stát by měl tato místa chránit. Místo toho z něj začal dělat paseku a nezbývalo, než se uchýlit k občanské neposlušnosti.
„Blokáda začala 27. července 1999. První den zastavili její účastníci těžbu v polovině první zóny od Plešného jezera po Trojmeznou horu. Druhý den odpoledne kontrolovali již celé území až po Třístoličník. Kácení bránili vlastními těly – nejčastěji tak, že se posadili ke stromu, který se dřevorubci chystali právě porazit. Technické pomůcky jako řetězy, lana atd. byly ve skutečnosti použity pouze v jednom případě,“ čteme v materiálech Hnutí DUHA, což na setkání 20 let po blokádě potvrdili i účastníci akce. Kromě toho, že si blokádníci sedali ke stromům, chodili krok za krokem s dřevorubci.
Celá blokáda a její dopady je zasazena do komplikovaných souvislostí. Mnozí mají Hnutí DUHA za zlé, že dopomohlo rozšíření kůrovce. Anebo že kůrovec kvůli nim sežral kus Šumavy. Útěšné je, že správa NP vystavila naučnou stezku nad Plešným jezerem, kde na první informační tabuli návštěvníky upozorňuje, že kdyby nebylo blokády, neměli by možnost vidět tento přirozeně se obnovující les.
Les, ve kterém se po boku seschlých stromů derou ke světu semenáčky i vzrostlejší mladé smrky, jeřáby nebo jedle. Živiny přijímají z padlých stromů, které se rozkládají u země a nabízí domov i nespočtu bezobratlých, hub a jiných organismů. Namísto smrti vidíme život po boku smrti, přirozený koloběh, jehož zachování je úctyhodné.
„Byla to první blokáda lesa v naší republice a nejdéle trvající přímá akce v historii českého ekologického hnutí. Skončila úspěšně: Zachováním kontinuity přírodních procesů zabránila zničení Trojmezenského pralesa, zamezila odlesnění suťových svahů a vzniku holin, které by dále rozšiřoval vítr. Posunula diskusi o koncepci národního parku a existenci bezzásahových území do veřejného povědomí,“ čteme opět v materiálech.
Když v roce 1999 probíhala blokáda, já nastupovala do první třídy. Nezažila jsem ji. A tak jsem jen tiše poslouchala a hlasitě se smála historkám, které vyprávěli pamětníci kolem ohně při výročí 20 let blokády. Někteří se naposledy viděli tehdy u hranic. Většina se dál věnuje ekologickým aktivitám.
Jeden z iniciátorů blokády Jaromír Bláha neboli Chrobák nás druhý den provedl po všech místech, na kterých se rozhodovalo o osudu pralesa a v širším měřítku o směrování ochrany přírody v ČR. Prales na místech již nestál, podlehl kůrovci, jak se předpokládalo. Ale namísto holin a těžce se rodícího nového lesa nás čekala divočina plná života. Mohli jsme sledovat, jak dospívá les. Přirozeně a svobodně.
A jak les bují díky blokádě dnes?
Děkujeme.
Co na srdci, to v prstech