Ester Dobiášová

Začtěme se do toho rovnou bez písmen kolem.

Na začátku listopadu vyšla v nakladatelství Albatros nápaditá kniha Překlep a Škraloup, jejímiž autory jsou Tomáš Končinský a Barbora Klárová. O životě tvorů, kteří můžou za to, že se naše věci opotřebovávají, že se špiní, trhají a jinak ničí. Svoji roli hraje i poněkud tajemný Zub času, na kterého dostane hlavní hrdina Překlep vztek a rozhodne se ho zastavit, když zjistí, že lidé nejsou vůbec z jejich pečlivé a výkonné práce nadšení.

Popisy i historky jsou ohromně vtipné. Například se setkáme s vynálezci: „Ing. Pigmentová: Vynálezem kaňky se navždy nesmazatelně otiskla do historie písemnictví,“ a vynálezy: „Ožužlávátko – k nažužlávání neožužlaných, nebo dožužlávání rozžužlaných tužek.“ (str. 34) A něco z historie, dle Překlepa nejnudnější hodiny ve škole: „Naší největší pýchou jsou však staré egyptské, řecké a římské památky. (…) Bohužel u některých lidí se ještě stále setkáváme s nepochopením naší práce – mluvím především o vandalských skupinách takzvaných restaurátorů. Tito lidí zcela znehodnocují těžkou a precizní práci, kterou naši předci těmto památkám už mnoho set let věnují.“ (str. 34)

Tento parádní nepořádek můžu vřele doporučit.

Konečně jsem si přečetla Zahradu od Jiřího Trnky. Že mi to ale trvalo, patnáct let? Příběh plný (dětské) představivosti, jemně moralizující. Nejen slovem, ale jak se dá od Jiřího Trnky čekat, potěší i ilustracemi.

I tento měsíc jsem zavítala do světa Petra Síse. A to do knihy Tibet – Tajemství červené krabičky. Nádherně ilustrované, vedoucí až k meditaci nad mandalami, v příběhu se propojují vzpomínky autora na vyprávění svého otce s jeho deníkovými záznamy, které si vedl během doby, kdy byl ztracený v Tibetu. Na iLiteratura čteme od Pavly Vraspírové: „Celá kniha je unikátním výtvarným dílem, na každé stránce můžeme sledovat Sísův smysl pro detail. Často používá motiv rodiny, kreslí sebe, matku a bílou siluetu otce, aby dal najevo, že tehdy měl tatínka stovky kilometrů daleko. Velice půvabné jsou kresby připomínající mandaly nebo složitá bludiště. Mnoho stran pokrývají koláže z překreslených deníkových listů a výjevy z tibetské mytologie. Za každým příběhem následuje velká kresba krajiny, která zabírá celou dvoustranu, a přirozeně tak odděluje jednotlivé části knihy. Své pocity při čtení deníku vyjadřuje pohledem na otcův pokoj, který tónuje pokaždé do jiné barvy.“

Pokud se k vašim očím nedoneslo, už vyšly dva díly Harryho Pottra obohacené o ilustrace Jima Kaye. Kdybych měla menším dětem koupit Pottrovskou sérii, určitě si počkám na tyto výtisky. Sama sobě bych pochopitelně vzala vázané knihy, na které jsem zvyklá ze svého dětství, ale moct si tehdy listovat Harrym s takovým doprovodem, to by byla potěcha. Ilustrátor zohlednil podobu postav i prostředí z filmů, ale nepodřídil se jim a nechal i přesto pracovat svoji fantazii. Opět trošku jiný svět, než na který jsme si na obrazovkách i ve vlastní fantazii uvykli. Je o co stát.

Přála bych si, aby každý daroval svému dítěti knihu 23 způsobů, jak se stát ekohrdinou od Isabelle Thomasové. Jedná se o praktické tvůrčí projekty, kterými přispějete k záchraně světa. Úžasný koncept. I mě kniha k mnohému inspirovala. Budku pro netopýra, hmyzí domeček nebo stoličku z kartonu stavět nechci, ale co tak zasadit strom, vytvořit rybníček, chytat dešťovou vodu na zalévání nebo si vyrobit tašku ze starého trička? Každý návod je podán v několika srozumitelných krocích doprovázených ilustracemi.

Odkazy: akcepridoa.cz, zdravakuchyne.cz, ekolist.cz (Zelená domácnost), hraozemi.cz (spočítat si vlastní ekologickou stopu), ekoskola.cz

Co nejen mně rozhýbalo bránici, ale i mým kolegyním a přítelovi, kterému jsem to mimicky převyprávěla, byla tenká kniha Vombat Jirka od Evy Papouškové. Celá kniha je o tom, že musí mládě vombata vytlačit bobek, aby mohlo jít s tatínkem kopat noru. Avšak jemu se nechce. Těch póz, výrazů, urputné snahy i vyčerpání, stojek a roznožek, které dělá na nočníku, dokonalé. Pokud se chcete s dětmi pořádně zasmát, nesáhnete vedle. Pokud se s vombatem dostanete až na konec jeho výkonu, dozvíte se, v čem jsou vombati jedineční.

Dále bych doporučila knihu Pinocchiův sen od An Leysenové. Jako pramének z krásného Collodiho příběhu vytáhla autorka jednu linii, která dětem zpřístupní pozdější čtení delšího textu. Nádherné ilustrace i obálka. Podobné Baba Jaga od stejné autorky.

Velmi pěkná je kniha Mám tě ráda od Astrid Desbordes, ve které se klouček ptá maminky, jestli ho má ráda. A ona mu vylíčí ilustraci po ilustraci, že ho má ráda za každé situace. Prosté a působivé. Z databazeknih: „Tato půvabná knížka je něžnou mozaikou každodenních okamžiků, které spolu sdílí maminka a její dítě a všechny tyto chvíle jsou příležitostí k vyjádření lásky. Humorně i poeticky, ale vždy s přirozenou lehkostí a fantazií si Astrid Desbordes pohrává na každé dvoustraně s protikladnými situacemi, jejichž poselství je jednoduché a jasné: mateřská láska je trvalá a bezpodmínečná.“

Pobavila mě známá kočka Pusheen – Já, košišta. Tentokrát na papíře. K čemu využít maršmeláky – jeden leží na zemi, vedle něj Pusheen: Jako životní vzor! Dárek – bonboniéra s posledním bonbonem. U toho lístek: Promiň, ale nelituji. Nejlépe ji charakterizuje: Maličkaté tlapičky znamenají maličkaté povinnosti.

Zajímalo vás někdy, jak s dětmi komunikovat o smrti? Kdysi jsem slyšela o knize, která přináší jedny z nejlepších návodů, a tu knihu jsem u nás v knihkupectví objevila. Jmenuje se Když dinosaurům někdo umře a jak jste nejspíš pochopili, celé to povídání se odehrává mezi rodiči, prarodiči a dětmi dinosaurů. Jedná se víceméně o komiks a prochází vším, na co děti při přijímání smrti naráží, čemu nerozumí a s čím si rodiče často neumí poradit.

Moravská galerie v Brně vydala novou knihu, která se ke galerii, ať je kdekoli, obloukem zase vrací. Jedná se totiž o publikaci Jak se dělá galerie od Ondřeje Chrobáka, Rostislava Koryčánka, Martina Vaňka a ilustrátora Davida Böhma. Dozvíte se mimo jiné něco o historii galerií, kdo pro galerii pracuje, co předchází výstavě, jak probíhá chystání výstavy a co po výstavě následuje, kde se ukládají díla a dokonce při jaké teplotě a vlhkosti. Kniha oslovuje děti výtvarně s témem, které by je samo o sobě nemuselo zajímat.

Na cesty mě nevnadila publikace Stromy světa s fotografiemi Tomáše Míčka. Vybrané stromy nám přibližuje v krátkém textu, nechybí místo, na kterém se nachází a několik velkoformátových fotografií. Ty jsou bohužel kamenem úrazu, protože tisk je příšerný. Pro inspiraci dobré, pro koupi ne.

Konečně jsem se dostala zase k nějaké fotografické knize, a to k nové monografii Karla Cudlína o nakladatelství Torst: „Již třetí monografie předního české tvůrce současné humanistické fotografie vydaná v nakladatelství Torst přináší dosud nejobsáhlejší knižní soubor jeho fotografií. Poprvé je členěna tematicky: shrnuje snímky Prahy, dokumentární zachycení doby normalizace, fotografie ze života Romů, obrazy z Podkarpatské Rusi a cest na východ, snímky z Izrale a pásma Gazy… V Cudlínových fotografiích je vždy přítomen opravdový zájem o člověka a o blízký rozhovor s ním, o radostný a fascinující lidský život a jeho krásu. Kniha je doprovozena rozhovorem s Karlem Cudlínem a úvodní studií kurátora Luďka Lukuvky.“

Dobrou fotografickou publikací je také Markéta Luskačová: Fotografie 1964-2014. Perfektní album české dokumentaristky, která se zaměřuje především na dětský svět. Měla jsem to štěstí vidět fotografie vystavené na předloňském Měsíci fotografie.