Pozvolna mi začalo připadat zvláštní, nakolik vnímám Vietnamce pouze jako prodejce levného a oblečení nebo rychlého občerstvení, stále jakoby ti stejní lidé se stejnými tvářemi a stejnými účesy. Nevnímala jsem, že by mohli být nositeli inspirativní kultury a že by za sebou mohli mít zajímavou minulost. Skoro jako by nežili mimo své prodejny. Jako by neměli své sny a plány do budoucnosti, svůj volný čas a své zájmy. Nedivím se, když je neměně vídám rok co rok na stejných místech u stejných činností od rána do noci, ale jako by mě ani nezajímalo, proč tráví tolik času právě touto činností, že by to mohl výt určitý druh sebeobětování se pro vzdělání a lepší život svých dětí.
Přestože v Brně vídám Vietnamce dnes a denně, nikdy jsem neviděla vietnamský film, nečetla vietnamskou knihu a nesledovala vietnamské malíře, s žádnými Vietnamci jsem se nebavila a nejedla jsem víc jak vietnamské nudle (které nejspíš ani nejsou vietnamské) a jednou tofu z Olomoucké v Brně.
Osobně jsem znala jednu Vietnamku z nižšího ročníku na základní škole. Jediné, co jsem o ní věděla, bylo, že se výrazně angažovala na poli žurnalistiky (dokonce vystupovala v našem vesnickém pořadu v TV), působila sebejistě a cílevědomě, a že do jejího pokoje bylo vidět přímo z ulice, po které jsme chodily s mamkou denně na procházku se psem. Ani jedno s její kulturou moc společného nemělo. Nikdy jsem s žádným Vietnamcem nestudovala, žádného nevídala v nějakém kroužku nebo jiné zájmové činnosti, s žádným nechatovala ani ho nepoznala přes známé či kamarády.
Pozvolna se ale dozvídám víc. Přečetla jsem svoji první knihu od vietnamské spisovatelky, Ru: příběh vietnamské utečenky od Kim Thúy. Úryvky z jejího života a pohledu na svět, minulost, budoucnost, svoji zemi nebo mateřství, které netvoří ucelený příběh – dokonce dochází k neustálému prolínání současnosti, historie, vzpomínek, porozumění různým událostem či chování lidí, kterým dřív nerozuměla apod. Knihu sepsala jako rodinnou 
historii (sebe, svých rodičů, strýčků, tetiček, sestřenek, ale také všech utečenců, tzv. „boat people“) pro své syny a nečekala, že by mohla zaujmout i jiné čtenáře, což mi připadá jako důležitá motivace k sepsání něčeho podobného pamětem, oživování a zachování toho, co se ztrácí z paměti: „Sao Mai po třiceti letech povstala jako fénix z popela, Vietnam ze svých okovů a právě tak povstali moji rodiče ze školních záchodků. Všechny osoby z mé minulosti setřásly špínu ze svých zad, roztáhly rudězlatá křídla a vznesly se blankytným prostorem. Ozdobily nebe pro mé děti a ukázaly jim, že za každým obzorem je vždycky ještě další obzor, až do nekonečna, až po nevýslovnou nádheru obrody a nadšení. Alespoň já tak cítím možnosti této knihy (…).“ (str. 141) Důraz na rodinu, pospolitost, pokračování, navazování, nalézání smyslu. Nehodnotí dějiny.
Také mě zaujalo: „Vzpomínám si na spolužáky ve střední škole, kterým se nelíbilo, že hodiny dějepisu jsou povinné. Byli jsme mladí a nevěděli jsme, že dějepis je privilegium, které si mohou dovolit pouze v zemích žijících v míru.“ (str. 46, celá tato část je velmi zajímavá)
(citace z knihy: THÚY, Kim. Ru: příběh vietnamské utečenky. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2010. ISBN 978-80-87171-20-2.)
Dalším skvělým podnětem v poslední době je článek od Hoa Nguyenové na jádu o mladé generaci Vietnamců, která žije mezi dvěma kulturami. Vřele doporučuji k přečtení.
Jednu dobu jsem sledovala blog sympatické Vietnamky, u které jsem nacházela inspirativní recepty a která začala postupně publikovat i tipy na domácí kuchyni a své postřehy, který vyplynuly při porovnávání naší a vietnamské kultury. Nemůžu ji na internetu dnes dohledat, ale zaujala mě například i tato stránka: http://www.vietfoodfriends.cz.
To je zatím bohužel vše. Snad časem své poznání zase obohatím.
Co na srdci, to v prstech