Příběh o všech stránkách soucitu. Kdy snaha být upřímný k sobě i jiným se pod ním ohýbá, kdy člověk skrz naskrz poznává své hranice. A také o spalující jednostranné lásce a její tíze pro toho, kdo ji nemůže opětovat, o postižení mladé dívky uvězněné v křesle jako ve vězení, o tom, že člověk nemůže uniknout před svým svědomím a v určitých chvílích se může nervově zhroutit z nutnosti rozhodnutí. Psychologické drama se vším všudy. Každá postava je ve svém chování poučná a dává poměrně přímé morální poučení i ve svém pochybení. Důkazy netrpělivosti, silné vůle, uvědomění si odpovědnosti i zbabělosti v situaci, ve které by se dala ale stěží vyčítat. O pochopení slabostí druhých. Láska se mi teď jeví ale opět jako velice zrádná. Tak či tak velmi zajímavé myšlenky. Pravda, že je to zčásti zdlouhavé, román má kolem 350 stran, ale zpracování je skvělé.
336: „Nejde o to, milovat ty zdravé, jisté, pyšné, veselé, radostné – ty to nepotřebují! Ty přijímají lásku jen jako hold, jako něco, čím je jim ten druhý povinován, pyšně a lhostejně. Oddanost druhého člověka pro ně pouhou přísadou, ozdobou ve vlasech, náramkem na ruce, nikoli celým smyslem a blahem života. Pouze těm, kterým osud ukřivdil, pouze odstrkovaným, nejistým, nehezkým, poníženým je možno láskou skutečně pomoci. Kdo jim obětuje život, vynahradí, co jim život vzal. Jen oni vědí, co je láska, a umějí ji přijímat i dávat tak, jak člověk má milovat: vděčně a pokorně.“
348: „Od oné chvíle opět vím: žádná vina není zapomenuta, pokud o ní ví svědomí.“
Co na srdci, to v prstech