Ročenka: Můj rok 2014

Fotografie vznikají pro diváka. Nemusí to být jen na výstavách, divákem může být i jeden člověk. Nechávat si fotky v „šuplíku“ údajně nemá smysl. To je sporné, některé fotky můžou vznikat ryze jako cvičení a je dobré umět cvičení od fotky publikovatelné rozlišit. Všimli jste si, že píšu divně a strojeně? Jsem po krk ponořená v časopisech Československé fotografie a cuká mi z nich už v oku. Těžko ale popřete, že když něco vyfotíte a fotka se vám opravdu líbí, nejste plní energie ji někomu ukázat. Já se tomu tady na blogu bráním. Chci publikovat fotky, o kterých jsem už uvažovala, nebo které vznikly ryze jako reportáž a smysl mají tady a teď.

A přesto jsem se rozhodla sem napráskat (snad ne tak surově, přemýšlela jsem o nich v průběhu) fotky, které mě obklopovaly v roce 2014, a to abych zjistila, zda zpětně toho kroku budu litovat, zda je budu chtít za chvíli všechny smazat, nebo zda mají hodnotu, přestože jsou zatím chaotické a neucelené. Mnohé řadím do nějaké série, nad kterou uvažuji a pro kterou fotím dlouhodobě, ale to z této směsi zřejmé nebude. Zároveň jsou zde fotky, které mám ráda, ale které v žádném celku vystupovat nebudou, přesto je chci ukázat.

(na fotce můžete vidět, kolik těch časopisů je!)

S fotkami budu díky tomuto blogu v časté konfrontaci a víc ve mně budou pracovat. Přece jen je to blog, nikoli mé portfolio. Škoda jen, že hlubší zamyšlení pramení i z diskuze. Viděli jste ty fotografie? Ocením každý komentář :)

Vítejte na procházce mým rokem 2014

(kliknutím fotku zvětšíte – v mnoha případech se vám otevře úplně jiná fotka. To se stává, časem to bude lepší. Vznikne třeba zajímavý kontrast :) )

V lednu jsem fotila náš byt v O. V březnu odjíždím na Erasmus do Berlína, od září už budu bydlet v Brně a byt, ve kterém jsem vyrůstala, bude plnit smích někoho jiného. Cizí rodiny. A tak kdykoli, když si světlo hrálo s předměty a já mohla těžit ze stínů i výraznější struktury povrchů (třeba šperkovnice), vytáhla jsem foťák a zaznamenávala.

Na této fotce vidíte důvod, proč jsem byt fotila. Aby z něj nezbyla jen abstraktní vzpomínka. To je můj pokoj, obraz a rostlina. Tu kdysi shodila kočka na roh sedačky, když spadla do akvária a květináč jí stál v cestě. Už nikdy nerostla tak bujně. Ta rostlina. I kočka umřela.

Hrála jsem si s objektivem 105mm, který jsem si zamilovala. Pro detaily, které může člověk vystřídat s teleobjektivem.

Na fotce vidíte můj žlutý kabát. Když si ho obléknu, cítím se skvěle. Jsem barevná, vystupuju ze zástupů černo- a šedokabátníků.

Zkoušela jsem i rybí oko.

Než jsem odjela, snažila jsem se intenzivně fotit i svého dědečka a prostředí, ve kterém žije den ze dne stále stejně, beze změny. Člověk s láskou pro psy, se smyslem pro humor a citem pro dvojsmysly. Po ruce stále čokoládu nebo bompary. Podobně jako u bytu vkládám jen abstraktní fotografii (někdo mi říkal, že abstraktní fotografie je protimluv, když vychází vždy ze skutečnosti). Tato série je má nejvážnější, nejuvědomělejší, ale nechci o ní psát, abych jí nenechala.

Fotila jsem i svoji babičku. Ale jen tak. Je to turistka.

Fotila jsem na dlouhou dobu poslední akci pro někoho. Happening Bijte na poplach! v únoru.

A měla jsem autorské čtení s Liborem.

Začala jsem fotit Vizuální deník. Jak mi pomohl rozbitý Nikon. Focení vizuálního deníku mě baví, je to hra, je to učení se černobílé fotce s její možností kontrastů a využití tmavých a světlých ploch. Abstrahování barvy. Od června využívám už jen mód na černobílou fotku na opraveném Nikonu.

Fotky jsem vybírala podle atmosféry. Jejich tvorba mě naplňovala a naplňuje, je to skvělá forma cvičení oka, vřele ji doporučuji.