Po dlouhé době vám přináším knihu, která naprosto vybočuje z těch, které čtu, ke které jsem se dostala díky jiné knize (od Fulghuma) a která je naprosto neotřelá. Plná nesmrtelnosti, smrdícího boha Pana, řep, sexu a hlavně spermatu, parfémů a vůní, ale hlavně napsaná způsobem, která vás stále vyvádí z míry. A co je nejpodivuhodnější, k těm všem šílenostem to má hlubokou myšlenku a hraničí to až s realitou a vy si říkáte, jestli na tom, být nesmrtelný, opravdu něco nebude. Autor tu říká, že jen naše sugesce, že jednou umřeme, už nás k hrobu žene. Dva hrdinové si to právě myslet přestanou, k tomu si užívají dostatek sexu, koupelí, správně dýchají a jí, a opravdu neumřou. Navíc jsou na světě rádi, užívají si to a nechtějí jít pryč. Pokud si už někdo přeje umřít nebo se ze života neraduje, proč by ho měl chtít mít, že. Co se toho vypravěčského stylu týče, v této knize je NA KAŽDÉM řádku nějaké neotřelé přirovnání. Bylo by nemožné je všechna podtrhovat, ale rozhodně to nejsou přirovnání typu oči jak ostříž atd. Některé můžete vidět dole v úryvcích.
Určitě si tuto knihu někdy půjčte, kupte a přečtěte. Stojí za to. Vyvede vás ze všednosti. Je to jedna z těch knih, které bych si chtěla koupit, abych si mohla věci podtrhovat.
Citace z: ROBBINS, Tom. Parfém bláznivého tance. Vyd. 2. Překlad Tomáš Hrách. Praha: Argo, 2003, 379 s. AAA: edice anglo-amerických autorů, sv. 14. ISBN 80-720-3523-1.
- Bytí se dá uspořádat jinak. Člověk může být ledasčím. (strana 55) – tato myšlenka se mi líbí, protože sice není tolik originální, ale měli bychom si to připomínat stále znovu. Nemusíme jezdit stále po vyježděných kolejích, nemusíme se smiřovat s tím, že takový náš život prostě je. Nemusí být.
- S přibývajícím odpolednem se naše stíny prodlužují. V noci, ve tmě, se pak stáváme vlastními stíny. (strana 87) – tuto myšlenku jsem nikde nečetla a je zajímavá.
- (…) odhalily ženu nahou jako prst. (strana 168)
- (…) blažený organismus je ochotnější pokračovat v existenci, přece jen musel zdůraznit, že funkci vůle k životu jako stimulačního faktoru dlouhověkosti nelze dostatečně podtrhnout. (…) Ti, kdo podle Wiggse nejsou zvědaví na život, kdo nacházejí ve svém bytí minimum potěšení, jsou až příliš ochotní podvědomě napomáhat nemocem, nehodám a násilným činům, stejně jako je k sobě přitahovat. (strana 199)
- (…) a její dozadu stažené vlasy, nabarvené načerno jako Amstrongovo pouzdro na trumpetu, se v tabascovém soumraku začínalo vlnit. Madame zůstala stát na místě jako piáno ve městě, v němž není jediný stěhovák, její masívní tělo se rýsovalo stejně nehybně jako divočák ve světle reflektorů nákladního auta. Branami jejího korzetu mohl projít celá jazzový pohřeb, ale ona by si jej ani nevšimla. (strana 245-246) – no neříkala jsem to :D
- V tom seš vedle jako podvazkovej pás na jeptišce. (strana 283)
Co na srdci, to v prstech