Ota Pavel byl sportovní novinář a spisovatel, který dokázal i z obyčejných událostí vytáhnout něco výjimečného. Psát začal už v 50. letech, ale jeho nejznámější povídky vznikly o něco později – často až poté, co prodělal těžkou psychickou nemoc. Možná právě proto mají takovou sílu: jsou jednoduché, ale ne povrchní. Vypráví o dětství, rodině, přírodě a rybách, ale mezi řádky je i smutek, ztráta, válka.

Dvě jeho nejznámější knihy – Smrt krásných srnců a Zlatí úhoři – nejsou klasické romány, ale soubory povídek. A i když každá stojí sama o sobě, dohromady vytvářejí portrét jedné rodiny, jednoho dětství a jedné doby. Ota Pavel v nich vlastně píše o sobě – ale nenápadně, s nadhledem a bez patosu. Někdy jen tak utrousí poznámku, že otec a bratři skončili v koncentráku, ale nijak to nerozvádí. Jinde se nechá unášet láskou k řece nebo radostí z prvního úlovku.

V tomto článku se podívám blíž na jednotlivé povídky z obou knih. Některé stručně připomenu, jiné doplním o vlastní postřehy – třeba vás to navnadí sáhnout po celé knížce. Stojí to za to.

1 – předválečné období

Černá štika
Když byli Ota Pavel a jeho bratři Hugo a Jirka ještě malí, zkusili společně chytit černou štiku, která uvízla na mělčině. Bratři s ním jinak moc nekamarádili, ale tentokrát jim přišel vhod. Ota si v duchu klade otázku, jestli někdy uloví pořádnou rybu – tahle jim totiž nakonec uplavala.

Koncert
V téhle povídce se poprvé setkáváme se strýcem Proškem, převozníkem, který celou rodinu zasvětil do tajů rybaření. Když ho Ota poprvé viděl lovit „na práskandu“ – tedy s prutem a svými vlastními fousy jako nástrahou – připadalo mu to jako koncert. Představoval si, že kolem sedí lidé a obdivně sledují každý jeho pohyb.

Moje první ryba
Strýc Prošek mu odstřihl kus vlastního prutu a Ota na něj hned chytil okouna. Tak se tím chlubil, až byl Proškovi zase protivný – a ryba z háčku záhadně zmizela. Ale to podstatné zůstalo: poprvé dostal uznání, že umí lovit. Pro bratry byl do té doby spíš do počtu. A toho okouna si v duchu nepředstavoval jako rybu, ale jako draka.

Souboj o štiky
Do příběhu vstupuje tatínkův kamarád Béda Peroutka. Bratři už Otu berou mezi sebe, nejdřív loví okouny – ale protože okouny loví štiky, rozhodnou se zkusit štěstí i na ně. Tatínek objeví pod Čertovou skálou hluboké tůně plné štik, ale na konci dne to místo prozradí i Peroutkovi.

Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům
Tatínek vzal Otu na noční lov úhořů – podle něj se nejlépe chytají potmě a ve větší hloubce. Jenže to bylo dost daleko od jejich domu a počasí se právě zkazilo. V řece natahovali šňůry s pořádnými žížalami a rybkami jako návnadou. Ota se musel svléknout a jít se šňůrou doprostřed řeky. Voda po dešti silně stoupla, proud byl prudký a nakonec ho strhl. Tatínek ho na poslední chvíli vytáhl zpátky a až pak se dozvídáme, že tatínek vlastně vůbec neuměl plavat. Byl sám vyděšený, ale mrzelo ho, kolik úsilí do lovu vložili. A nakonec jen bručel: že příště jim to naservírují tak, že se z toho podělaj.

Nejdražší ve střední Evropě
Maminka celý život snila o tom, že se jednou podívá do Itálie. Tatínek ale vždycky jen mávl rukou – prý teď zrovna nejsou peníze, tak se zase jelo na Berounku. Jednou se objevil pan Václavík s nabídkou: prodával rybník. Tatínek, vášnivý rybář, byl nadšený. Když mu pan Václavík hodil žemli do vody a vyplaval z ní obrovský kapr, byl přesvědčený, že právě koupil zlatý důl. Rybník pořídil za 10 000 korun. Na podzim uspořádal slavnostní výlov – a zjistilo se, že ten kapr byl jediný, kdo v rybníku plaval.

Tatínek zuřil a hnal se za Václavíkem, ale ten byl právě na dovolené – samozřejmě v Itálii. Po letech se znovu setkali. Václavík si od tatínka, tehdy už obchodníka s výrobky Elektrolux, chtěl koupit ledničku. Tatínek mu doporučil luxusní model s mramorovou deskou za 10 000 a slíbil dodání až domů. Pak ale od známého skladníka sehnal vyřazenou lednici, přibalil mramorovou desku a poslal ji.

Pan doktor Václavík hned telefonoval:
„Pane inspektore, ta lednice nemá vnitřek! To jste mi poslal bednu? Králíkárnu už mám, tu nepotřebuju!“
A tatínek klidně odpověděl:
„Jó, pane doktore, to se nedá nic dělat. To je jako s tím rybníkem. Ten taky neměl vnitřek, ale jinak vypadal moc hezky.“ A zavěsil.

Ve službách Švédska
Tatínek pracoval pro švédskou firmu Elektrolux a zamiloval se – i když jen platonicky – do paní Irmy, manželky svého šéfa Korálka. Rozhodl se, že udělá všechno pro to, aby zapůsobil, a stal se nejlepším obchodníkem s vysavači a ledničkami. Nakonec se opravdu stal mistrem světa v prodeji. Dokonce se spřátelil i s uzavřeným malířem Nechlebou, o jehož portréty stála tehdejší smetánka.

Jednou se tatínek mezi řečí před Korálkem zmínil, že se s Nechlebou zná. Korálek okamžitě dostal nápad: nechá svou ženu Irmu namalovat. Tatínek měl konečně důvod s Irmou mluvit. Trvalo ale dlouho, než Nechlebu přesvědčil – bral ho na výlety, trávil s ním spoustu času. Když konečně nastal velký den, malíř jen pohodil rukou a řekl, že takovou paničku malovat nebude.

Paní Irma i její muž byli ponížení – stihli totiž rozhlásit po celé Evropě i v Americe, že Irmu bude portrétovat sám mistr Nechleba.

Bílé hřiby
Ota snivě vypráví o křivoklátských lesích. Při jedné procházce objevili celou bílou stráň – plnou hřibů. Byla to neuvěřitelná podívaná, jako z jiného světa. Maminka se ale rozplakala. Prý když roste tolik hub, bude válka. A měla pravdu. Krátce nato to slyší z rádia.

2 – válečné období

Smrt krásných srnců
Rodina Popperových jezdila na Berounku k převozníkovi Karlu Proškovi. Chytali ryby, pekli chleba, sbírali houby. Prošek byl legendární pytlák – a jeho pomocník Holan, pes s vlčími rysy, ho nikdy nezradil. Spolu byli sehraná dvojka. Jenže s příchodem Protektorátu skončily i tyhle bezstarostné chvíle. Na Berounku už nesměli. Pak přišly povolávací rozkazy do koncentračního tábora – pro Hugo a Jirku, Otovy bratry.

Tatínek se rozhodl, že pro ně přece jen něco udělá. Vydal se na kole přes noc za Proškem – chtěl ulovit srnce a donést jim maso. Ryby nebraly, a tak si půjčil Holana. Byl zoufalý, prosil psa, a ten ho nakonec poslechl. Při prvním pokusu srnce minul. Při druhém uspěl – ale dřív než k tělu došel, stihli srnce stáhnout dva rybáři. Prošek ale věděl, jak na ně. Rychle došli zpět, on zahřměl „Pane nadlesní, tady to bylo!“ a rybáři se rozprchli. Srnce hodili do batohu a tatínek vyrazil zpátky. Uprostřed města ho zastavila paní: „Pane, máte všechno od krve.“ Maso přebalili do prostěradla a pokračoval. Srnce dorazil – a možná i díky němu bratři přežili tábor.

Kapři pro wehrmacht
Na začátku války zabrali Popperovým rybník. Tatínek doufal, že se věci spraví, ale po vypálení Lidic už přestal věřit. Tuhle událost Ota popisuje tak silně, až se zažere pod kůži. Potom museli do koncentračního tábora Hugo a Jirka. A těsně před Vánoci dostal povolávací rozkaz i tatínek.

Šel tedy s malým Otou zpátky k rybníku – a ukradli si z něj vlastní kapry. Maminka je pak vyměnila za sádlo, chleba a další potraviny. Když přišel oficiální výlov, rybník byl prázdný. Tatínek se naštval, přehodil si hvězdu přes kabát a rybník Němcům prostě vypustil.

Můžou tě i zabít
Protože doma nebylo co jíst, začal malý Ota pytlačit. Chodil na Starý rybník a nosil ryby, dokud ho jednoho dne neobklíčili dva chlapi. Utekl, ale na konci cesty ho čekal porybný Záruba. Měl hrb a Ota si myslel, že takoví lidé bývají zlí, mstiví. Jenže Záruba na něj tiše zavrčel: „Křič, tak krucinál křič.“ Předstíral, že ho bije, aby to slyšeli Němci a nikdo ho neměl za zrádce. Nakonec se zeptal na jeho rodinu a poradil mu, ať chodí radši k Novému rybníku – tam je to bezpečnější.

Dlouhá míle
Ota se vydal pro „kapra stařečka“, o kterém mu vyprávěl bratr Hugo. Ten měl být u Koníčkovic mlýna. Sám ho ale nedokázal vylovit, pomohl mu mlynář – a pak mu kapra vzal, i když předtím slíbil, že vše, co se vyloví, bude Otovo. Byl to velký smutek, ale taky jeden z těch okamžiků, kdy se realita mísí s pohádkou. Ota si kapří šupiny schoval a dál si o mlýně a rybách vyprávěl po svém.

„Dlouhá míle“ je také jméno cesty, ojíněné lipami, která vedla na letiště. Lipová alej ale padla – Němci ji porazili, stejně jako celé krajiny měnili k nepoznání. A znovu se vrací obraz Lidic: ticho, přestavba, bolestně jiný svět.

3 – po válce

U Prošků po válce
Ota se po letech vrací do míst svého dětství – vlakem, s batohem na zádech. Může zase k řece, k Proškovým. Uvědomuje si, že řeku miluje ze všeho nejvíc: je svobodná, nespoutaná, plná ryb i vzpomínek. Má ale strach. Co když už Proškovi nežijí? Co když není doma nikdo, kdo by ho poznal? Buší na dveře a bojí se, že jeho dětství skončilo. Ale Prošek se za chvíli objeví a Ota se na něj vrhne v radostném objetí. A Prošek se jen usměje: „Tak kam půjdeš na ryby?“

Malý pstruh
Navazuje přímo na předchozí příběh. Ota vzpomíná na hájovnu s mrzutým hajným, kterého se bál, protože pořád na něco nadával. Píše i o paní Frankové, která přišla o manžela – byl rozvědčík, kterého popravili, ale ona se Němců nebála a pomáhala parašutistům. Když Ota chytí pstruha, chce jí ho dát. Ona ho ale odmítne: prý byl ještě malý a měl tam zůstat.

Jak jsme se střetli s Vlky
Ota s tatínkem se ocitají v tiché soutěži proti Frantovi a Adolfovi Vlkům – soupeří o to, kdo chytí víc štik. Ota s otcem vyloví tři a vezou je na vozíku tak, aby vypadaly těžší, než jsou. Vlkovi jich ale mají pět. Marie, která se Otovi líbí, na něj shlíží s opovržením. Přesto ty dvě rodiny zůstávají přátelské – soutěž je jen nevinná rivalita.

Otázka hmyzu vyřešena
Po válce se Leo vrhá do nového podnikání – prodává mucholapky BOMBA–CHEMIK od firmy Dersol. Ze začátku se daří, prodá jich spoustu. Ale pak je lidé začnou vracet. Ne proto, že nefungují – ale protože „nevidí ty mouchy umírat“. Tatínek už nenosí domů peníze, a to ho jako obchodníka bolí nejvíc.

Veliký vodní tulák
Ota, tatínek a Prošek jdou na úhoře – možná naposledy spolu, i když to nikdo nevysloví nahlas. Jasná noc, šance na úspěch malá, ale o to víc si ten čas užívají. Upečou si slepici a povídají si. Jeden úhoř přece jen zabere, pověsí ho v pytli na olši a jdou spát. Ota celou noc přemítá o úhořích – o tom, jak putují z Evropy až do Ameriky, o jejich síle a vůli žít. A ráno zjistí, že ten jejich utekl. V pytli si zvětšil otvor tím, že do něj strkal tlamičku – a zmizel. Velký bojovník.

Lov bolena dravého
Ota musí s rodiči stavět chatu u přehrady – a kvůli tomu přijde o dívku, kterou měl rád. Na chatu je nejdřív naštvaný. Ale pak tam během prázdnin nachytá dvanáct bolenů – ryb, které leckterý rybář ani nikdy neviděl. Rozedře si kvůli nim ruce, ale taky najde usmíření. Díky píli, trpělivosti a dobré imitaci nástrah.

Pumprdentlich
Tatínek celý život toužil chytit pořádnou rybu – ale nejspíš se mu to nikdy nepovedlo. Jednou ulovil pětikilového okouna, schoval ho do studánky a v hospodě vykládal, že chytil „pumprdentlich“ – dvacet kilo masa. Otovi vysvětlil, že pumprdentlich je jako krásná dáma v plesových šatech, co šlápne do hovna. Maminka ale věděla své – hosté nebyli dost opilí, a tak jim nalila víc a pak požádala známého rybáře, aby prohlásil, že ryba je opravdu obří. A tak se stalo. Ota si slovo přeložil po svém: něco výborného, co ale stojí za houby.

Žehlička
Bratr Hugo jede s Otou a Jirkou na ryby – s autem, které nazývají „Žehlička“. Vezou s sebou tunu jídla a čtyři basy piva. Chtějí dohnat dětství, které jim vzal Hitler. Auto se samozřejmě porouchá. Hugo nechce Žehličku opustit, táboří u ní několik týdnů, chytá štiky a baví se s pošťačkou. Domů mu mezitím chodí dopisy – ale on je nečte. Posílá je zpátky po vodě, ve flaškách od rumu. Až nakonec přijede žena Ela – s náklaďákem z firmy, kde pracuje, a odveze ho i s autem.

Zloděj prutů
Ota loví s bratry a kamarádem, který má nádherné japonské pruty. Jednou večer přistihnou zloděje – uplave jim, ale ráno se pruty najdou opřené o strom. Zloděj je vrátil. Ota jeden z prutů dostane. Na konci přichází hořký dovětek: horoskop mu prý předpověděl, že se zblázní. A měl pravdu – teď sedí v blázinci, kde nejsou ryby, ale zato spousta Napoleonů.

Uschlé rybičky
Tatínek chce důchod, aby mohl chodit na ryby – ale nakonec vlastně už ani neloví. Jen si sedne do loďky a spí. Maminka na něj nadává. Jednou ho jde Hugo přivést domů. Najde ho, jak klidně spí, pruty zaseknuté o most. Už mu to vlastně ani nevadí. Hugovi se otce zželí – chápe, že stárne, je trochu popletený. Přemluví ho aspoň na buřty a vezme domů.

Králíci s modrýma očima
Maminka s tatínkem se přestěhovali do malého domečku a deset let tam žili svůj klidný venkovský život. Maminka prodávala vajíčka a krocany, tatínek choval králíky – staral se o ně jako o krále. Jednoho dne se dozvěděl, že když jim udělá tetování, může s nimi soutěžit a vyhrát ceny. Vložil do toho všechny úspory, králíky potetoval a odvezl je na výstavu.

Neuspěl. Prý jim zapomněl udělat pedikúru. Byl tím natolik zklamaný, že všechny králíky pustil ven. A sám se vydal pěšky podél řeky. Byl vyčerpaný. Odvezli ho sanitkou do nemocnice, kde zemřel. Ota jen poznamenává, že už tehdy se jmenovali Pavlovi – přijali české jméno, když začali žít v Čechách.

Zlatí úhoři
Z Amsterodamu přivezl Ota otci uzené úhoře – říkali jim zlatí, i když zlatí nebyli. Tatínek měl celoživotní sen: chytit tolik úhořů, aby stálo za to je dát udit řezníkovi. Ota se rozhodl mu ten sen splnit. Zůstal u řeky několik dní, a přestože to zprvu vypadalo bídně, čtvrtý den se mu po Proškově radě podařilo ulovit jedenáct úhořů. Nechal je vyudit a přivezl je otci k narozeninám.

Tatínek byl dojatý k slzám. A pak nadával, že jsou přesolení. Ota je pověsil na dveře, ale nakonec je stejně pochoval. Litoval těch ryb. „Škoda ryby, když se nesní.“

Tatínek pak dál chytal úhoře – ale nikdy neměl štěstí. I tak neúnavně hledal rousnice, trávil u vody noci i dny. Každého úhoře, kterého chytil, pustil do jezírka u domu v Radotíně. A vždy zavolal Otu, aby se přišel podívat. Jen jeho. Ota to nechápal – dokud jednou tatínek neřekl: „Tohle je jedenáctej.“ A v tu chvíli mu došlo, že mu tím splácí jeho dar. Krátce nato tatínek zemřel. I Prošek a řezník už byli dávno po smrti.

Ota vzal špetku jeho popele a rozptýlil ji do Berounky – řeky, kde tatínek ulovil nejvíc úhořů. A možná i nejvíc radosti.